Barbora Voltrová (rozená Kodedová)

Ke sportování přivedli Barboru rodiče. Pohyb byl u Kodedů naprosto přirozenou volnočasovou aktivitou. Maminka se v mládí věnovala gymnastice a otec, profesí architekt, dělával orientační běh. Nikdy ale své děti, dceru Barboru a syna Štěpána, nenutili do jednoho jediného sportu. Dovolili jim, aby si sami vybrali, co je bude bavit. V dětství tak Barbora vyzkoušela nejrůznější sportovní disciplíny.

K modernímu pětiboji se nadaná sportovkyně vypracovala skrze jezdectví. V dětství mívala vlastního koně, o kterého se starala a na němž pravidelně jezdívala. Jednoho dne se dal ve stájích její otec do řeči s trenérem pětibojařů, Jaroslavem Voldřichem, a Barbora se rozhodla sport, o němž do té doby neslyšela, vyzkoušet. Našlápnuto měla dobře, protože se kromě jízdy na koni věnovala i plavání a běhu a měla zkušenost s třemi disciplínami z pěti. Musela se tak naučit ještě šermovat a střílet. „Ve sportu jsem mimo jiné viděla možnost být součástí skupiny přátel a nemyslet na věci, které mě v té době zatěžovaly,“ říká.

Moderní pětiboj je náročný nejen na trénink, ale také na finance. Barbora měla štěstí, že narazila právě na trenéra Jaroslava Voldřicha, který se staral o to, aby jeho svěřenci měli veškeré potřebné vybavení a nemuseli si kupovat vlastní, což by jinak byla velká investice. Pro Barboru to bylo velmi důležité, protože rodiče se tehdy rozváděli, Barbora žila u svého otce a peněz nebylo nazbyt. Trenérova starostlivost a přístup k bezplatnému sportovnímu vybavení Barbora hodnotí jako klíčové předpoklady, proč se sportu mohla věnovat.

S pětibojem Barbora začala ve dvanácti letech. Znamenalo to zásadní životní změnu. Většinou absolvovala několik tréninků v jednom dni, zpočátku jednu až dvě pětibojařské disciplíny, ale jak se dostávala do profesionálnějších kategorií, tak i čtyři. Nejvíc Barboru vždycky bavila jízda na koni a v oblibě měla i šerm a střelbu z pistole, nejméně ji bavilo plavání, které se stalo i její nejslabší disciplínou. Nicméně kombinaci disciplín dodnes hodnotí velmi pozitivně. „Myslím, že u pětiboje jsem vydržela tak dlouhou právě pro jeho různorodost. Neměla jsem šanci, aby mě jeden sport omrzel,“ dodává Barbora.

Medaile i přes zranění

Každé odpoledne po škole tak Barbora měla díky tréninkům jasný program. Na víkendy pak většinou připadaly závody. Tou dobou už studovala gymnázium a i přes náročný program dokázala mít výborné studijní výsledky. Intenzita tréninků se v průběhu let proměňovala podle věkové kategorie, do níž sportovkyně zrovna spadala. Zpětně viděno zastává Barbora názor, že tréninky dětí a dorostenců by se měly uzpůsobovat jejich věku, a říká, že není nutné děti přetěžovat. „Mrzí mě, že nyní je doba, kdy se hodně tlačí do výkonu i mladší svěřenkyně a svěřenci. Děti není podle mě nutné profesionalizovat a úzce zaměřovat zbytečně brzy a měly by si vyzkoušet co nejvíce zájmů a sportů,“ konstatuje Barbora.

V době, kdy Barbora dělávala pětiboj, nebyla mezi dětmi a dorostenci ještě taková konkurence a takový tlak na výkon, jako je tomu v současnosti. Snažila se sice trénovat, co to šlo, ale zároveň si chtěla udržet tolik potřebné zdraví. I tak se několikrát vážně zranila. A jsou to právě zranění, která považuje za svoji největší sportovní zkušenost. Naučila ji totiž nikdy se nevzdávat. Zároveň pochopila, že sport není to, co je v životě na prvním místě.

Úspěchů si všimli i v domovské Plzni a Barbora se stala dvojnásobnou držitelkou titulu Sportovec Plzně. Nejdříve titul získala jako žačka v roce 2004 a o tři roky později coby dorostenkyně. Barbora se díky své píli vypracovala v pětiboji na mezinárodní špičku. Nejdříve začala vyhrávat závody v České republice, později získala řadu medailí z mládežnických mistrovství Evropy, stejně jako z mistrovství světa. V roce 2016 se dokonce kvalifikovala na olympiádu v Riu.

Užít si cestu, nikoli vítězství

„Ve vrcholovém sportu se pořád pohybujete na hraně toho, co tělo ještě snese a co už ne. Kvůli zraněním a vrozené vadě jsem musela i na operace. V takových chvílích pak začnete přehodnocovat, jestli ještě sport dělat anebo ne, kam až můžete zajít a jak dlouho to celé můžete vydržet,“ říká Barbora.

V době vážných zranění a rekonvalescence jí pomáhali trenéři a celý tým ASC Dukla Praha, kde na její rekonvalescenci a rehabilitaci dohlíželi fyzioterapeuti. Velmi si vážila toho, že dostala od svého tehdejšího trenéra, Libora Capaliniho, maximální podporu a po operacích mohla začít s tréninkem, ačkoliv zpočátku velmi pomalu.

Během intenzivních tréninků zároveň studovala, a tak byla neustále v pohybu, přebíhala mezi přednáškovými sály a sportovišti, což se pochopitelně promítalo i do jejího životního stylu. Vhodnou stravou se snažila vybudovat si potřebnou svalovou hmotu. Hodily se jí přitom znalosti ze studií - z biochemie a biologie -, protože věděla, jak funguje lidský organismus a co je pro něj přínosné. Nějakou dobu dokonce byla vegetariánkou, protože cítila, že maso ji spíš zatěžuje a zpomaluje regeneraci.

Jedno zranění uvízlo Barboře obzvlášť v paměti. Prodělala úraz pravého ramene, což si vyžádalo několikaletou rekonvalescenci. „Pro udržení kondice a možnost trénovat alespoň některé disciplíny jsem přehodila ruku na šerm. Pak jsem u levé ruky zůstala, protože je to při soutěži výhoda. Vyplatilo se to.“ Později, když už zase mohla závodit, se zúčastnila mistrovství Evropy v Polsku, kde se svým kolegou získali stříbrnou medaili.

Ačkoli za svoji sportovní kariéru posbírala Barbora řadu prestižních medailí a mockrát se ocitla na stupínkách vítězů, mít na krku cenný kov pro ni nebyla priorita. „Nikdy jsem před sebou neměla vidinu medailí, pro které běžím. Snažila jsem se hlavně o zlepšení osobních výsledků. Například, abych běžela rychleji, střílela přesněji a podobně. Z toho jsem mívala největší radost. A také mě vždycky bavily týmové soutěže i samotné tréninky, vlastně jsem si užívala celou tu sportovní cestu,“ dodává.

Za bratra na olympiádě

Barbora ke sportu přidala ještě náročné vysokoškolské studium, konkrétně obor buněčná biologie. V tomto období ji zasáhla zpráva o tragické smrti bratra Štěpána. Začala uvažovat, zda ve svém životě plýtvat energií na něco tak pomíjivého, jako je profesionální sport, anebo se věnovat vědě. Její trenér, Libor Capalini, ale Barboru přesvědčil, aby se ještě nevzdávala a zkusila se připravit na olympiádu. „Libor Štěpána znal, a připomněl mi, že bratr si vždycky přál, abych se olympiády zúčastnila. To mě přesvědčilo a řekla jsem si, že se modernímu pětiboji budu ještě rok naplno věnovat a pak že skončím,“ dodává Barbora.

Nakonec se na olympiádu skutečně nominovala a svoji kariéru tak ukončila největší sportovní metou. Protože věděla, že po olympiádě s moderním pětibojem skončí, užila si ji. Dodnes vzpomíná na týmovou náladu, na rozpravy s ostatními sportovci, na upřímné gratulace českým medailistům. „Bylo krásné se naživo potkat s prvotřídními sportovci, které znáte jen z televize, a potřást si s nimi rukou. Ve společné velké jídelně jste mohli zahlédnout světové sportovní špičky. Oceňovala jsem i kolegialitu. Třeba jsem zaklepala holkám z českého olympijského týmu na dveře, že bych potřebovala něco půjčit, a ony mi ochotně vyšly vstříc, i když mě viděly poprvé v životě,“ vzpomíná.

Do tréninků na olympiádu se Barbora opřela intenzivně a doprovázela ji přitom vzpomínka na bratra Štěpána, úspěšného orientačního běžce. Štěpán byl o dva roky starší a věnoval se atletice, ke které přivedl i svoji sestru. Štěpán miloval cestování za sportem a často pobýval ve Skandinávii, kam za ním Barbora jezdívala. Do zahraničí se vydal i jako student ČVUT v rámci programu Erasmus. Jako vysokoškolští studenti pak Barbora se Štěpánem bydleli v Praze jen kousek od sebe, často se navštěvovali a někdy spolu i trénovali. „Brácha měl spoustu kamarádů – sportovců. Jsem s nimi dodnes v kontaktu a rádi na Štěpána vzpomínáme,“ říká Barbora.

Štěpánova smrt byla pro celou rodinu nepopsatelně těžkým okamžikem. „Sama jsem nejdříve celou věc vytěsňovala. Tehdy jsem studovala vysokou školu a trénovala jsem, takže jsem vyplnila mysl tím, že jsem pořád něco dělala: byla jsem na přednáškách, na trénincích, učila jsem se. Akorát večer, když jsem se zastavila, na mě všechno dolehlo,“ přiznává Barbora. V té době jí prospěl také kontakt s koňmi a následně se začala věnovat hipoterapii, kterou provozuje dodnes.

Někde ubrat, jinde přidat

Barbora velmi často dostává otázku, jak se jí podařilo skloubit studium na přírodovědecké fakultě s vrcholovým sportem. Odpovídá, že důležité bylo vytvořit si harmonogram a umět si zorganizovat čas. Současně měla štěstí na trenéry a lidi kolem sebe, kteří ji vždycky podpořili. Zpětně přiznává, že rozhodně nebylo snadné mít ji za svěřenkyni, protože sport a škola pro ni byly stejně důležité. Někdy prostě nechodila na tréninky, protože měla školní povinnosti, nebo odjela ze soustředění, když měla zkoušky. I tak se snažila pro sportovní výsledky udělat maximum.

„Když člověk chce, tak jde všechno, ačkoli den má jen dvacet čtyři hodin. Někdy je nutné někde ubrat a jinde přidat a pak zase naopak. Kvůli zraněním jsem si brzy uvědomila, že sport nebudu dělat napořád a že v mém životě nechci spoléhat jen na jednu cestu,“ dodává Barbora.

Jako výborná studentka mohla Barbora využívat i stipendia. Pomocí jí byla i podpora Nadace sportující mládeže. Na vysoké škole pak dosáhla na prospěchové stipendium, a to ji motivovalo, aby měla i nadále dobré známky. Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy Barbora úspěšně dokončila. Vystudovala obor Molekulární biologie a biochemie organismů (bakalářský titul) a obor Buněčná a vývojová biologie (magisterský titul). V současné době studuje doktorský obor fyziologie živočichů.

Koně jako životní láska

Ačkoli Barbora pověsila profesionální sportovní kariéru na hřebík, pohyb je důležitou součástí každého jejího dne. Zůstala u práce s koňmi a u jezdectví, u kterého začínala. Zároveň ráda běhá v lese společně se svým loveckým psem. Věnuje se už zmíněné hipoterapii, a to ve Středisku Kamenitý vrch, z.s., nedaleko Prahy. Ač se zařekla, že žádného koně už nikdy mít nebude, láska její dcery ke koním ji ale přesvědčila, aby si přece jen pořídili aspoň poníka. Vedle hipoterapie se věnuje také tréninku jezdců, v projektu S koněm v harmonii – příprava jezdce, ve kterém se snaží inspirovat jezdce všech úrovní a zaměření, aby se věnovali tréninku také mimo koně. Snaží se přenést něco z toho, co jí fungovalo v profesionálním sportu, do tréninku jezdců. Praktikuje s nimi například kompenzační a dechová cvičení. Spolu s kolegy vytvořila metodiku, která pomáhá jezdcům zlepšit jejich rovnováhu a koordinaci a zahrnuje i používání pomůcek. Skrze práci s jezdci tak zlepšuje i welfare jezdeckých koní.

Barbořin manžel Tomáš je rovněž bývalý sportovec, kanoista, a tak společně vedou k pohybu i své dvě děti. „Považuju za velmi důležité, aby děti měly příležitost se hýbat a neproseděly den u obrazovek. Děti by měl pohyb především bavit a měly by být v kontaktu s přírodou. Když jsem hledala kroužky pro naši dceru a syna, zjistila jsem, že v okolí nic moc není, a tak jsem začala se cvičením pro předškolní děti. Nejdříve na sportovišti a potom jsme se přesunuli do lesa, kde je to baví mnohem víc. A baví to i jejich rodiče. Snažíme se o to, aby děti pohyb vnímaly jako hru, aby byly zdravě motivované,“ vysvětluje Barbora.

Současně považuje za důležité, aby děti zkoušely nové věci a nedaly se odradit jedním neúspěchem. „Pokud se jim například nepodaří napoprvé přeskočit překážku, podporujeme je, aby to zkusily znovu, aby se naučily překonávat problémy, aby byly cílevědomé, zvládaly i nepohodlí,“ dodává Barbora. Jako nešťastnou vidí cestu, kdy rodič vybere pro své dítě sport, ke kterému ho doslova nutí. Každý by si měl vybrat svoji cestu a dělat zejména to, co ho ze srdce naplňuje.

I v následujících letech se Barbora chce věnovat hipoterapii, což se snaží co nejlépe skloubit s péčí o děti a zaměstnáním v laboratoři. Táhne ji to také k lektorské činnosti. „Do budoucna bych se ráda zaměřila i na téma výživy s rozumem. Je podle mě důležité vědět, co jíme, co nám to přinese, v čem nám to škodí, jaké množství je pro nás vhodné a tak dále,“ uzavírá Barbora.