Marie Horáčková

Splnila si tak jeden ze svých velkých snů. Ačkoli se jí podařilo získat mnoho medailí a v roce 2023 se stala mistryní světa pořádaného v Berlíně, na svůj největší sportovní triumf zatím čeká.

Dětství na střelnici

Marie trávila na střelnici spoustu času už odmalička a dodnes vzpomíná, jak dostala svůj první opravdový luk. Lukostřelbu nejdřív vnímala jako hru. Až později, když ji a její sestru Johanu, začali trénovat rodiče, začala brát sport vážně. Mariin tatínek Zdeněk Horáček, sám úspěšný lukostřelec, založil v Plzni Lukostřelecký klub ARCUS a spolu se svou manželkou Barborou se věnovali trénování dětí, včetně svých dvou dcer. Tatínek provázel Marii po celou její dosavadní sportovní kariéru a maminka Barbora jí byla inspirací, že i žena může skloubit rodinný život s úspěšnými sportovními výkony. Když bylo Marii deset, maminka Barbora se kvalifikovala na Letní olympijské hry v Pekingu. „Máma pro mě byla stejná hvězda jako například Barbora Špotáková, ačkoli medaili z olympiády nepřivezla,“ vzpomíná Marie.

Vedle lukostřelby se obě sestry Horákovy se svými rodiči věnovaly i dalším sportům, jako byla cyklistika nebo lyžování. V létě občas jezdívali také na vodu. Do vínku tak Marie s Johanou dostaly nejen lásku k pohybu, ale také potřebnou odolnost a vytrvalost, která jsou pro vrcholový sport nezbytné.

Když bylo Marii kolem dvanácti let, začala v lukostřelbě vyhrávat různé závody v mládežnických kategoriích. Vítězství ji motivovala ještě víc se opřít do tréninků. Přiznává, že v té době nebyla lukostřelba tak populární a konkurence nebyla tak veliká jako nyní, takže to v mnoha ohledech mohla mít jednodušší než dnešní děti.

Přelomový okamžik pak přišel ve čtrnácti letech, kdy se Marie musela rozhodnout, jestli se bude lukostřelbě věnovat profesionálně. Znamenalo to vzdát se ostatních sportovních i volnočasových aktivit, naplno se zaměřit na tréninky a trávit téměř veškerý volný čas na střelnici. „Zpětně jsem se dozvěděla, že rodiče o mém směřování debatovali, protože z maminčiny strany jsme nejen ze sportovní, ale i z divadelní rodiny, a tak možných životních cest bylo ve hře víc,“ vypráví Marie, kterou kromě sportování bavilo i malování. Jak sama říká, v umění ale necítila takový talent, a tak nakonec vyhrál sport.

Umět přijmout prohru

Marii se rozhodnutím věnovat se naplno lukostřelbě změnil život a každodenní rozvrh. Nejenom že čím dál tím víc času trávila s lukem v ruce, ale začala také s kondiční přípravou, chodila do fitka, jezdila na soustředění. Do karet hrála Marii i ochota rodičů zaplatit náklady spojené se sportem, včetně startovného na závodech, protože v té době nebyla lukostřelba ještě tolik podporovaná a sehnat sponzora nebylo dvakrát snadné. „Rodiče měli, díkybohu, své vlastní zkušenosti s lukostřelbou a věděli, co tento sport obnáší. Vedli mě, motivovali mě, inspirovali mě. Občas jsem z jejich strany cítila i nějaký tlak, ale vnímala jsem ho spíš pozitivně,“ dodává Marie.

Rodiče předali Marii i zdravý pohled na sportovní kariéru. Brzy si tak uvědomila, že k dílčímu úspěchu vede dlouhá cesta a roky poctivého tréninku. Do patnácti let trénovala Marii především maminka, potom si ji převzal pod svá křídla tatínek. Vedle toho spolupracovala Marie ještě s kondičním trenérem, měla k dispozici psycholožku a fyzioterapeuta. Vytvořila si tak kolem sebe tým lidí, který jí pomohl na cestě k významnějším úspěchům.

Důležité bylo, aby se Marie naučila i prohrávat, protože to ke sportovní kariéře neodmyslitelně patří. „Vzpomínám si, jak jsem na jednom závodě nepostoupila do semifinále v kategorii starších žákyň. Umístila jsem se tehdy na pátém místě. Do té doby jsem byla zvyklá hlavně vyhrávat. Připadalo mi, že se mi zhroutil svět a vůbec jsem nevěděla, jak s neúspěchem pracovat. Musela jsem se to naučit. Současně pro mě v té době byla velikou vzpruhou touha obléknout dres české reprezentace, a tak jsem dál poctivě trénovala,“ dodává Marie.

Prohry posléze prožila i na mezinárodním poli. Ale ani to ji neodradilo. Naučila se, že cesta je cíl a za své životní motto si zvolila: Trpělivost růže přináší. „První zahraniční závody byly hodně náročné. Prohrávala jsem. Ptala jsem se táty, proč mi to nejde, proč ostatní vozí domů medaile a já ne. Řekl mi, že mým cílem by nemělo být vyhrát každý jednotlivý závod, ale dívat se na sportovní kariéru jako na celek, z každého jednotlivého klání si vzít ponaučení, vypilovat techniku lukostřelby, naučit se zvládat stres a podobně,“ vypráví Marie.

Cesta na olympiádu

Talentované sportovkyni trvalo roky, než se vypracovala na světovou špičku a začaly přicházet i první mezinárodní úspěchy. Zlom nastal v roce 2016, kdy na evropském mistrovství juniorů skončila čtvrtá. Nepřivezla sice tehdy medaili, ale kvalifikovala se do semifinále a už to stačilo, aby získala další motivaci trénovat a zlepšovat se.

S českým týmem Marie jela ve stejném roce na kvalifikační závod pro Olympijské hry v Riu, kde to ale nevyšlo ani v kategorii týmů, ani v kategorii jednotlivců a kvalifikace tak utekla doslova o fous. „Proto říkám, že můj největší sportovní úspěch ještě nepřišel. Ráda bych vyhrála olympiádu,“ svěřuje se se svým snem.

Svoji první účast na olympiádě dodnes vnímá jako důležitou životní i sportovní zkušenost. „Na příští olympiádu bych se chtěla lépe fyzicky a psychicky připravit a užít si ji. Účast na olympiádě je velká stresová zátěž a myslím si, že bych ji teď uměla lépe zpracovat než v mladším věku. Když jsem se účastnila olympijských her v Tokiu, tak se ve spojitosti se mnou psalo hlavně o mé mamince, která v roce 2018 zemřela na rakovinu. Nebylo to úplně příjemné,“ říká Marie.

Svým způsobem si musela zvyknout i na život v olympijském městečku, které je odříznuté od celého světa a současně se v něm pohybuje velké množství lidí. Každý z nich má přitom své potřeby a svůj specifický režim. Během olympijských her v Tokiu byl navíc covid, takže o to byla celá situace ztížená.

Sport jako trénink odolnosti

V těžkých životních chvílích Marii pomáhá sport. Když odešla její maminka Barbora, trénink na střelnici pro ni znamenal únik od reality. Jakmile vzala do ruky luk, přišla na jiné myšlenky. „Byly ale i dny, kdy jsem vystřílela dvě tři sady a šla se vyplakat, protože jsem střelnici měla spojenou s mámou,“ dodává s tím, že střílení jí dodnes pomáhá urovnat si v hlavě myšlenky a uvolnit nashromážděné emoce.

Nadaná sportovkyně musela pochopitelně zvládat spolu s náročnými tréninky také školu. I tady pomáhala dovednost získaná sportem: disciplína. Naštěstí byla dobrá studentka a učení jí nedělalo potíže. Před vyučováním na tréninky nechodila, protože si ráda pospala, ale odpoledne spěchala rovnou na střelnici. Trénovala s ostatními svěřenci klubu anebo sama. Lukostřelbě se věnovala i o víkendech. Do pravidelného režimu se nemusela nutit, protože ji sport bavil. Navíc mezi ostatními sportovkyněmi a sportovci našla dobrou partu, a tak neměla nouzi ani o přátelství. S lukostřelbou procestovala republiku, když se účastnila nejrůznějších soutěží. Dokonce s přáteli z vlastní iniciativy pořádali tréninkové kempy.

O svých sportovních přátelích Marie mluví s láskou. Nikdy se jí nestalo, že by zažila zášť nebo závist, které někdy přichází ruku v ruce s úspěchem. Prostředí lukostřelby vnímá jako jedno z nejvíc férových. „Vždycky jsem měla pocit podpory a soudržnosti a nikdy jsem nevnímala jakoukoli zákeřnost, o které jsem slýchala z jiných sportů,“ dodává Marie.

Profesionální sportovní kariéra Marii nezabránila, aby vystudovala vysokou školu. Přemýšlela totiž pragmaticky: sportem se uživí málokdo a sportovní kariéra jednoho dne chtě nechtě skončí. Po maturitě proto nastoupila na plzeňskou Fakultu aplikovaných věd, kde studovala informační systémy. Skloubit obtížné studium s pravidelnými tréninky a závody se ukázalo jako opravdu náročné, a tak z oboru odešla a vybrala si jiný: tělovýchovu na Pedagogické fakultě. Současně začala sama trénovat děti v lukostřeleckém oddíle. Sportovní průprava ji ve studiu podpořila, i když jak sama přiznává, jako budoucí tělocvikář musela během studia absolvovat i sporty, které nepatří k jejím oblíbeným a musela je vypilovat, aby prošla zkouškami. Marie se během kloubení studia a vrcholového sportu naučila ještě jednu věc, která se jí v životě neztratí: být dobrou manažerkou a organizátorkou. Kolikrát šlo totiž o to umět si domluvit termíny, aby například nekolidoval termín zkoušky s termínem závodu.

Marie se také zapojila do Vysokoškolského sportovního centra Victoria, které je centrem sportovní přípravy reprezentantů ČR a podporuje sportující vysokoškoláky napříč celou Českou republikou. Za úspěšné studijní i sportovních výsledky získala Marie v roce 2015 Cenu rektora ZČU v Plzni.

Ještě jedna olympiáda

V současné době Marie pendluje mezi Českou republikou a Švýcarskem, kde spolupracuje s trenérem, jenž ji připravuje na olympiádu v roce 2028. Prožívá tak velmi intenzivní období. Dopoledne věnuje tréninku, potom má pauzu na oběd a odpočinek, aby odpoledne opět běžela na střelnici. Třikrát v týdnu je v posilovně, běhá nebo se věnuje kardio cvičení. Občas si dopřává saunu a nezbytnou regeneraci. Na jiné aktivity než tréninky v takovém tempu moc času nezbývá. Pokud už má volno, tráví ho se svými blízkými, s rodinou a přáteli.

Veškerou svou energii a sílu nyní Marie směřuje k vysněné účasti na olympijských hrách. Představuje to pro ni klíčový životní milník a zatím příliš nepřemýšlí nad tím, co bude následovat po olympiádě. Možných cest má před sebou víc. Jednou z nich je například trenérská dráha.

Když se dnes Marie ohlíží zpátky za svými sportovními začátky i následnými úspěchy, vidí, že je velmi důležité mít kolem sebe dobrý tým lidí – jak partu sportovců, tak i skvělé trenéry. Pokud se dnes děti – a mezi nimi budoucí sportovní hvězdy – rozhodují pro sportovní disciplínu, mělo by rozhodovat jediné: sport by je měl bavit. „Pak je mnohem snazší, aby byly děti motivované, vytýčily si jasný cíl a šly za ním,“ uzavírá.