Denis Rugovac

Na olympijském velodromu v městě nad Seinou se přitom Rugovac blýskl spolu s Janem Vonešem skvělým sedmým místem v madisonu a už tehdy šlo o sportovní zázrak. Na olympiádu se totiž probojoval po jiné těžké nehodě ze září 2023, na hrách zazářil a na úspěch hodlal navázat. Jenže v lednu 2025 přišly další komplikace.

Měl ošklivou bouračku na dálnici.

Nikdy se nevzdávat

Při cestě do Prahy nejspíš vinou mikrospánku narazil v plné rychlosti do stojící kolony aut a následky byly drtivé. Obě ruce i nohy měl několikrát zlomené, pravou rozdrcenou, vazy potrhané, a dokonce hrozilo, že by o nohu mohl přijít. Ale jeho strážní andělé při něm stáli.

„Štěstí v neštěstí bylo, že k bouračce došlo u Rudné, takže záchranáři u mě byli během chvíle a vrtulníkem jsem se rychle dostal do nemocnice. Uvažovalo se o amputaci, ale pan doktor, jenž mě po havárce operoval, mi nohu naštěstí zachránil. Napomohly tomu i sportem vypracované svaly, které držely rozdrcenou nohu pohromadě,“ vypráví třiatřicetiletý dráhař pražské Dukly.

Ani další těžká nehoda ho nezlomila.

Z pooperačního rauše se neprobíral, jak by se dalo čekat, s myšlenkami jak na tom vlastně je, ale s odhodláním stihnout start na dráhovém mistrovství světa v říjnu 2025 v Chile. Tři měsíce dřel v rehabilitačním centru na Slapech, ale přes obrovské úsilí se do Chile nepodíval, ale již na podzim toho roku seděl Rugovac zase na kole a v rodné Plzni si ještě s kovovými fixátory v noze střihl na konci sezony jeden závod kritérijní Giant ligy.

Přitom přiznává, že nejhorší nebylo sednout znovu na kolo, ale naučit se zase chodit.

„To byl obrovský problém, rázem si uvědomíte, jak vážné to je. Naštěstí jsem trable překonal, i když nějaké omezení stále mám. Nejvíc zraněná noha se mi při chůzi lehce vytáčí ven, pohyb v koleni je mírně omezený. Na to se při cvičení stále zaměřuju, a to i teď, kdy mě z lékařského hlediska jinak nic dalšího nebrzdí,“ říká houževnatý chlapík.

V listopadu 2025 mu během dalšího operačního zákroku odstranili z těla veškeré železo, ještě víc opravili nehodou nejvíc zasažená místa a od lékařů poté dostal zelenou k restartu sportovní dráhy.

Je to nyní jen na něm.

Uvidí se, jak se tělo vypořádá se stoupajícím zatížením. I proto míchá rehabilitační cvičení s přípravou s pokorou, nechce nic zbytečně uspěchat, aby se vyhnul případným dalším problémům.

Nevěřili mu, na olympiádě se blýskl

Dráhu během kariéry kombinoval se silnicí a drží se toho i nadále. S týmem brněnského Favoritu, který posílil pro silniční část sezony a je i mentorem mladé sestavy, absolvoval soustředění ve Španělsku a po návratu domů pokračoval v tréninkovém zápřahu.

Návrat na špičkovou úroveň bolí, ale přes nespočet protrpěných dnů a další nepříjemné peripetie nikdy nepochyboval, že bude znovu závodit.

Možná i kvůli zkušenostem z období po prvním karambolu z roku 2023 při etapovém závodě Okolo jižních Čech.

Tehdy po defektu kola ztratil kontakt s hlavním závodním polem, rychle se snažil do pelotonu vrátit a při průjezdu doprovodnou kolonou vrazil do nečekaně vybočujícího vozidla. Zadním sklem prolétl do auta a s mnohačetnými zlomeninami skončil v nemocnici.

Ačkoliv šlo o značný rozsah poranění a málokdo věřil, že se Rugovac ještě někdy k cyklistice na vrcholové úrovni vrátí, všem vytřel zrak.

Vpřed ho hnala právě motivace nominovat se na olympijské hry.

„Vlastně téměř nikdo nevěřil, že se dokážu vrátit, ale vyšlo to. S Honzou Vonešem jsme se stále zlepšovali, posouvali svoji výkonnost a nejen, že jsme se dokázali kvalifikovat na olympiádu, ale v Paříži jsme v madisonu zajeli sedmé místo, což je sakra dobrý výsledek,“ zmiňuje svůj zatím nejzářivější dráhový zářez.

Zrání bojovníka

Konečně na překonávání překážek si kluk z Plzně po otci s albánskými kořeny zvykal od mládí.

Ke sportování ho postrčila maminka, která nechtěla, aby jen zbůhdarma trávil volný čas. Vyzkoušel několik sportů, ale po vzoru strejdy ho nakonec zlákala cyklistika. Začínal v plzeňském klubu SK Petřín na Slovanech, kde je i dráha, a pro mladého jezdce byl příklon k dráhovým disciplínám přirozený.

Jenže jednoduché to neměl.

Nebyl hvězdou, které jde vše jaksi samo.

V začátcích končil daleko za medailovými pozicemi. Cyklistika ho však chytla, v tréninku nic neošidil a zjistil, že pokud se zmáčkne, dokáže jet s nejlepšími a v cíli nechá předtím neporazitelné soupeře za sebou. Byl všestranný a vyzrával v bojovníka.

Navíc klub na plzeňském Petříně byl tehdy vyhlášenou mládežnickou líhní. Začínala tu řada známých reprezentantů, mj. Lubor Tesař, Ondřej Lukeš, Milan Spěšný a další. Příznivá konstelace formovala i mladého jezdce. Cesta dál vedla do dráhového centra v pražské Dukle a přišly i první medailové úspěchy. Bronz z mistrovství Evropy do 23 let, domácí tituly ve stíhacím závodě družstev a v individuální vylučovačce.

Jenže v Dukle ukázal vedle svých předností po čase i tvrdou hlavu. Nelíbil se mu zavedený systém, nějakou dobu pokračoval v kariéře ve službách jiných týmů s podporou, o niž se sám postaral. Stále ale patřil k nejlepším v republice, obloukem se do Dukly zase vrátil, nabytá samostatnost se mu však hodila i při boji o olympiádu.

„Bylo to hodně turbulentní období, provázené spoustou zmatků,“ potvrzuje úspěšný reprezentant.

Parťák nad zlato

S o téměř osm let mladším Janem Vonešem na sebe, jak se říká, tak trochu zbyli.

Rugovac v té době už málem zvažoval konec kariéry, když mu zavolali z nároďáku, zda by nechtěl s Vonešem jet Světový pohár a nepokusili se v madisonu zabojoval o olympiádu. Kývl, společně dosáhli slibný výsledek a sen o olympiádě byl rázem reálný.

Jenže do toho zasáhla zmíněná nehoda na jihu Čech.

„V září 2023 jsem boural a bylo to fakt špatný. Řešilo se to v Dukle i na svazu, ale Honza se za mě postavil a řekl, že s nikým jiným nepojede. Že na mě počká a věří, že se dokážu vrátit a olympiádu si vyjedeme. To od něj bylo hodně chlapské rozhodnutí a jsem mu za to vděčný,“ uznale chválí parťáka.

Nechtěl ho zklamat a tvrdě pracoval na návratu.

Jen čtrnáct dní po nehodě roztáčel pedály na trenažeru a dvacet dní po karambolu vyjel zase na kole. Vyhráno ale zdaleka nebylo.

„Dukla nám zařídila soustředění na Mallorce a tam jsem se začal zase víc vozit na kole. Vydržel jsem hodinu, dvě, ale se zlomenou lopatkou a žebry toho moc nenaděláte. Bolelo to jako čert a když foukalo, tak byl problém jen udržet řidítka. Takže jsem jel třeba hodinu do nějaké kavárny a tam jsem se další hodinu dával dohromady, abych zvládl zpáteční cestu. Postupně se to ale lepšilo a v závěru jsem už vydržel s Honzou celý trénink. Jeli jsme čtyři hodiny v kopcích a v jednom z nich si mě vyzkoušel. Závodili jsme v desetikilometrovém stoupání, odpadl jsem asi pět set metrů pod vrcholem, ale bylo jasné, že to bude dobrý,“ vzpomíná Rugovac.

Na Mallorku se dvojice ještě jednou vrátila a nárůst formy poté potvrdila na mistrovství republiky s vědomím, že musí vyhrát. Pro Rugovace hodně drsný test, přesto šampionát s Vonešem jednoznačně ovládli.

Svazové funkcionáře i dráhovou komisi tím přesvědčili, jenže o místenku v olympijském madisonu musela česká dvojice ještě zabojovat ve třech závodech Světového poháru.

S Vonešem přelétali z kontinentu na kontinent.

Po prvním svěťáku zůstali měsíc v Austrálii, následoval závod v Hongkongu a na závěr start v Kanadě. Do Toronta už cestovali s přesvědčením, že formu mají, nohy jedou a že zvládají i náročnou taktiku pro tenhle na první pohled bláznivý závod dvojic.

Věřili si oprávněně.

V torontském finále skončili Češi devátí, hlavně však přeskočili své úhlavní konkurenty, dvojice Švýcarska a Rakouska. Cesta do Paříže byla volná.

Můžeš být i mistrem světa

V přípravě na olympijskou premiéru u Seiny se opírali o své zkušenosti, ale čerpali i z rad ostřílených zahraničních dráhařů, které na své cestě potkali.

„I v tomhle jsou dráhaři specifická komunita. Kamarády mám mezi Dány, Němci a při našem tréninkovém pobytu v Austrálii nás vzali mezi sebe i tamní závodnici v čele s Jordanem Kerbym, mistrem světa v individuální stíhačce. Poprvé jsme se setkali v takové obyčejné garáži a ačkoliv nás neznal, pozval nás na trénink své skupiny. A když jsme se seznámili blíž, bral nás do posilovny, radil ohledně výběru materiálu, závodních kombinéz, ale i jídla a dalších náležitostí. Nedělal tajnosti,“ oceňuje Denis.

Nejvíc ho ale dostala reakce dráhařské hvězdy na jeho poznámku, že nikdy nebude mistrem světa. „S úsměvem mi řekl, proč bys nebyl. Když to budeš hodně chtít a uděláš pro to maximum, tak se to může stát. Je to jenom na tobě,“ vybavuje si povzbudivá slova světového šampiona.

Příjemné vzpomínky má konečně i na premiéru pod pěti kruhy na pařížském velodromu v Saint-Quentin-en-Yvelines.

Madison je dráhový závod dvojic v případě mužů na 50 kilometrů 200 okruhů (50 kilometrů), přičemž vždy závodí pouze jeden člen týmu, zatímco druhý odpočívá a jede po dráze pomaleji. Střídání probíhá dotykem, nejčastěji tažením rukou. Pro konečný výsledek je důležitá i zvolená taktika.

Drama pod pěti kruhy

Češi si v Paříži vedli skvěle.

V průběžném pořadí se jednu chvíli dokonce objevili na medailových příčkách, sahali po senzaci. V první třetině závodu ještě šetřili energií, ale pak se posunuli dopředu a po Rugovacově útoku získali pět bodů. Soupeři očekávali, že se český tým poté zase stáhne, ale nastal opak. Borci s trikolorou na dresech roztočili pedály na maximum a hlavní pole předstihli o celý okruh. Mezitím vyhráli ještě dva bodované sprinty a posunuli se průběžně na třetí místo. Jenže v dalším průběhu olympijské bitvy provázené řadou pádů se drželi za favorizovanými Francouzi, domácí dvojice však neměla zrovna den a sázka na galského kohouta nevyšla. Francouzský tým uvadal a hlavní balík se začal vzdalovat.

Za normálních okolností by česká dvojice ještě něco zkusila, ale oba borci byli po frontálním útoku mrtví. Francouzi rovněž kroutili hlavami, že nemůžou. V tu chvíli už to byl jenom boj o přežití. Odstup za hlavním polem narůstal, Rugovac s Vonešem chytili kolo ztráty a dlouho čekali jak vše dopadne. Nejprve byl český tým vyhlášen na pátém místě, což by byl obrovský úspěch. Jenže pořadí se po revizi měnilo a Češi nakonec obsadili i tak skvělou sedmou příčku.

„Když jsem na světelné tabuli viděl, že jsme pátí, tak jsem tomu věřil. Po závodě jsme byli já i Honza Voneš totálně vyčerpaní a pátá příčka byla super. Když nás pak sundali na sedmé místo, nastalo zklamaní, i když i tak je to po všech těch peripetiích velký úspěch,“ vrací se Denis ve vzpomínkách do olympijské Paříže.

Největší cíl i výzva

Výjimečná sportovní událost je pro ostříleného dráhového matadora stále velkým lákadlem. Přes následky dalšího vážného zranění si v hlavě hýčká sen vyjet si účast i na další olympiádě, a to v roce 2028 ve Spojených státech.

„Je to momentálně můj největší cíl. Výzva, které mi dává energii při rehabilitaci i v tréninku. Samozřejmě, že v mým úvahách figuruje znovu spolupráce s Honzou Vonešem i možná bláhový plán zabojovat na olympiádě ještě o lepší výsledek, třeba o medaile. Ale přede mnou je ještě dlouhá cesta a musím jít postupně,“ ví plzeňský závodník. „Třeba na soustředění ve Španělsku jsem už zvládal tréninky s obvyklou délkou klik. Přitom předtím jsem jezdil se 135 mm dlouhými, tedy spíš krátkými klikami. Což jsou kliky používané na dětských kolech. Padla další limitace, zase jsem se posunul a mohu se soustředit na běžný trénink, získat zpátky vytrvalost a začít pracovat na intenzitách. Vlastně jako každý jiný cyklista,“ konstatuje s úlevou Denis Rugovac.

Při návratu na vrcholovou úroveň se může opřít i o svou manželku Hanu Rugovac, rovněž cyklistku a v minulé sezoně závodnici VIF Cycling Teamu, jediné české ryze ženské profistáje.