Kateřina Emmons

Nebyla jsem delfín

Kateřina se narodila do sportovní rodiny, tatínek Petr se věnoval střelbě a je několikanásobným mistrem světa. Jako tříletá začala s plaváním a plavecké tréninky absolvovala do třinácti let. „Pak jsem ale zjistila, že nejsem delfín,“ směje se. „Viděla jsem, že někteří kluci a holky se nemusí tolik snažit a plavou líp. Takže mě to postupně přestalo bavit.“

K tomu se přidaly i zdravotní problémy s koleny. A pocit vyhoření. „Bylo to možná dané i tím, že jsem byla v jednom prostředí hodně dlouho. Pro malé dítě je deset let v bazénu hrozně dlouhá doba.“

Kateřině také došlo, že plavání asi nebude sportem, ve kterém se může dostat do úplné špičky. „Když jsem byla malá, tak jsem i některé závody vyhrávala. Jenže jak jsme všichni trénovali víc, začaly se nůžky rozevírat. Já zjistila, že ten delfín nejsem. Přišly otázky, kam to vlastně můžu posunout. A došlo mi, že na olympiádě, o které jsem snila, když jsem sledovala v televizi hry v Atlantě, asi do bazénu neskočím.“

Plavání jí sice nepřineslo olympijskou medaili, ale ukázalo jí důležitou věc. Že má v sobě víc, než si myslela. „Nejdřív jsem plavala sprinty. Když jsem ale výkonnostně stagnovala, trenéři mě přesunuli na dlouhé tratě. A já jsem strašně tvrdohlavá. Takže jsme v bazénu na Slovanech plavali závod na pět kilometrů, spoustu bazénů, táta mi říkal, že když tam přišel, udělalo se mu z toho čísla úplně špatně. Pak odešel, za dlouhou dobu se vrátil a my se tam pořád plácali. Už ale ne všichni, hodně dětí to vzdalo. Ale já zjistila, že když budu monotónně plácat těma rukama, prostě to vydržím, je to cesta.“

Malá Katka si tehdy doplavala pro medaili. Díky tomu, že se kousla. „A to byl pro mě hrozně důležitý okamžik.“

Ve vlastní bublině

S plaváním tedy Kateřina skončila. Cesta ke střelbě však nebyla přímá. Chtěla hrát tenis, pro trenéry ale byla ve třinácti letech stará. Táta ji tedy odvedl na střelnici v Lobzích.

Tušila hned, že jde o sport, se kterým se jí olympijský sen splní? „Ne,“ říká rozhodně. „Nejdřív to nebylo nic moc. Bylo to něco, kam jsem prostě chodila. Ale postupem času přišly první úspěchy a střelba mě začala zajímat. Sedla mi vzduchovka. Začala jsem si s ní rozumět a viděla jsem tam nějakou cestu a progres. A taky jsem se trochu jezdila zavírat do vlastního světa, líbilo se mi být ve své vlastní bublině. Na plavání si taky jedeš v dráze sám, ale tady to bylo ještě jiné. Nikdo na tebe neřve ´Makej!´, jsi ve vlastním světě a pracuješ si sama se sebou.“

Navíc přišlo rychlé zlepšování. „Ještě než jsem startovala na závodech, vnímala jsem to na trénincích, hlavně z reakcí druhých, trenérů. A pochopila jsem, že ve střelbě mám zas já ten odrazový můstek o něco výš.“

Pro Kateřinu byl vždycky důležitý i život mimo sport. „Když jsem v teenagerovském věku začala se střelbou, věděla jsem, že chci mít i svůj život mimo, s kamarády. Že by mi jen se sportem nebylo dobře. Bylo to samozřejmě těžké, soustředění se konala o prázdninách, ale myslím, že do jisté míry se mi dařilo soukromý život od toho sportovního oddělovat.“

Olympiády: euforická, pod tlakem, bezemoční

Olympijský sen z dětství, původně bazénový, se Kateřině splnil v Aténách 2004. Ve 20 letech jela na svou první olympiádu a hned brala bronz ve vzduchové pušce na 10 metrů. Vrchol přišel o čtyři roky později v Pekingu, kde získala zlato ve vzduchovce a stříbro v malorážce na 3krát 20 ran. Sérii olympijských účastí završila v Londýně, kde skončila ve vzduchovce čtvrtá.

Každá z olympiád pro ni byla jiná a nemusí vůbec přemýšlet, když je charakterizuje. „První olympiáda byla úplně euforická. Byla první, byla jsem hodně mladá, ze všeho vytřeštěná. Obrovský zážitek. Druhá byla nejtěžší. Do Pekingu už jsem jela jako favoritka a bylo velmi těžké tu pozici zpracovat, abych se z toho tlaku nesložila. A třetí, ta byla pro mě paradoxně malinko bezemoční. Dvě olympiády už jsem měla za sebou, poznala jsem i roli favorita a v Londýně to pro mě bylo trochu prázdné. Už jsem favoritkou nebyla a už ve mně také hlodalo, jestli není čas kariéru ukončit. Takže jednoznačně popořadě: nováčkovská, top jako favorit a konec kariéry. Každá měla pro mě úplně jinou atmosféru.“

Z Pekingu Kateřina odjížděla jako olympijská vítězka. „Ten pocit, když nejvýš stoupá česká vlajka a hraje hymna, byl nejvíc. Vždycky jsem toužila tohle zažít, to byl můj motor.“

Životnímu zážitku ale předcházel obrovský tlak. „Bylo to víc než tři čtvrtě roku tlaku, který sportovec musí zpracovávat a musí si s ním poradit. Máte různé pomocníky, ale to zpracování emocí je vždycky na vás. Nepoddat se tomu, že jste favorit, ale pracovat a přistupovat k tréninku a závodům pořád stejně.“

Pracovat s emocemi, se strachem i sebedůvěrou, to je věc, kterou Kateřina Emmons zvládla. „Vytvořila jsem si, jak tomu říkám, šuplíkový systém. Přišla jsem na trénink a pomyslně otevřela šuplíček sport. A když jsem z tréninku odcházela, zavřela jsem ho. A otevřela si vlastní, osobní šuplík. Třeba šuplík s učením, se školou, když jsem ještě před Pekingem studovala na vysoké škole fyzioterapii. Sport jsem si vždycky držela oddělený. Pomáhalo mi to odpoutat se od tlaku. Jak před závody, tak i v bláznivém období po zlaté a stříbrné olympiádě. Volala spousta novinářů, každý chtěl rozhovor, do toho jsem pomalu nemohla jít v Plzni na náměstí, všichni po mně chtěli podpisy, i to bylo náročné.“

Amatér s profi přístupem

Přitom období, kdy sport a osobní život Kateřina v rovnováze neměla a trápilo ji to, přišlo mnohem dřív. Už po první olympiádě v Aténách, kdy bylo ve hře, že se střelbou skončí. Po bronzovém úspěchu se kolem ní vyrojili lidé, kteří radili co dělat, jak to dělat. Že by třeba bylo dobré skončit se školou. A mladou medailistku chtěli řídit. Jenže narazili. „To se mi vůbec nelíbilo, postavila jsem se na zadní. Měla jsem jasno v tom, že sport není úplně všechno. Jeden ze šéfů na střelnici v Lobzích, Petr Baroch, mi k tomu vždycky říkal, že jsem ten nejlepší amatér s profesionálním přístupem. A další důležitou věc jsem měla od dědy s babičkou, kteří mi opakovali, ať si udržím tu juniorku v sobě. Tedy přístup jít do všeho po hlavě a s nadšením, těšit se.“

V době po Aténách se ale právě radost ze střelby vytrácela a Kateřina byla téměř rozhodnutá skončit. Střílet jen z povinnosti se jí protivilo a střelbu chtěla, jak sama říká, položit. Odložila pušku a se spolužáky odjela do Mariánských Lázní, kde získávala praxi jako fyzioterapeut. Přistoupila ale na nabídku táty, aby se svou sestrou, která v té době také střílela na vysoké úrovni, absolvovala poslední soustředění v Coloradu ve Spojených státech. Kde trénoval i Matthew Emmons, s nímž se znala z olympiády z Atén, kde si Matt v polohovce odstřelil zlato poslední ranou zamířenou na vedlejší terč, bral ale zlato z malorážky na 50 metrů vleže. Po tréninku si ji vzal stranou a jeho slova v Katce zarezonovala. „Dva měsíce jsi nic nedělala a podívej se, kde jsi. Zkus přemýšlet jinak. Třeba tak, že můžeš nabídnout něco i další generaci, která přijde.“

Americký tým totiž trénoval odlišně, než bylo zvykem v Česku. Doplňovali se, spolupracovali spolu, v Česku se pracovalo individuálně. Na jedné straně trenér, na druhé svěřenci. „Mattova slova mi ukázala jiný směr, jak svůj potenciál ještě můžu využít.“

Matthew Emmons, který si Katku v roce 2007 vzal za ženu a dnes spolu mají čtyři děti, byl tak nepřímo důvodem k tomu, že Kateřina ve střelbě pokračovala a z Pekingu si odvezla i nejcennější kov.

Nejtěžší rána

Právě v čínské metropoli trefila ve vzduchové pušce na deset metrů nejtěžší ránu v životě. Nebyla to ale ta poslední ve zlatém závodě. „Bylo to v kvalifikaci, kde jsem začala velmi dobře, po třech sériích jsem neminula ani jednou desítku a v tom mi přišla do hlavy myšlenka, že mám na to a chci to tak stoprocentně i dokončit. V ten moment mi ale prolétlo hlavou, že jsem vystoupila ze své práce, a začala jsem vymýšlet, co dělat dál. Měla jsem naštěstí čas a rozhodla se trochu se proplesknout a jít do hlediště za tátou.“

Rozhodnutí to bylo zlaté. Kateřina Emmons se vrátila po poradě s otcem i manželem Mattem na svůj stav do závodu klidná, zkoncentrovaná. Co chtěla, pak dokázala. Neztratila jediný bod a stanovila nepřekonatelný olympijský rekord v hodnotě 400 bodů. I finále, kdy se schválně nedívala na světelnou tabuli s průběžnými výsledky, pak zvládla bravurně a brala nejcennější kov v dalším olympijském rekordu - celkových 503,5 bodu.

Kariéru Kateřina ukončila už jako dvojnásobná maminka, navíc potřetí těhotná, v roce 2015. „Bylo to po mistrovství Evropy, sklátily mě vysoké horečky, měla jsem zápal plic. A protože mi bylo jasné, že konec kariéry se definitivně blíží, už proto, že fungování rodiny s malými dětmi bylo čím dál náročnější, vzala jsem to jako znamení, že je čas skončit. Že s tělem se hádat nebudu.“

Stále (se) učím

Dnes má Kateřina medaile v šuplíku a vzpomínkami na chvíle slávy nežije. „Je hezké vědět, že jsem patřila v tom, co jsem dělala, k nejlepším na světě. Ale život jde dál.“

A život dál jde, nebo spíš běží, často v rychlém tempu. Emmonsovi po době strávené ve Spojených státech nakonec zakotvili v Česku, bydlí v přírodě, na samotě na Rokycansku. Zatímco Matt je střeleckým trenérem amerického biatlonového týmu a část roku je na cestách, Kateřina pracuje dva dny v týdnu jako fyzioterapeutka a věnuje se ve Stupně a v Čisté klientům všech věkových skupin i profesí. „Pomáhám dětem, mám třeba dva stolní tenisty, spoustu seniorů, ale i lidi v produktivním věku, například dělníky, a to je to, co mě baví. Obohacuje mě, že nejsem zaměřená jen na jednu skupinu lidí, ale tím, že každá profese má svá rizika, co se týče pohybového aparátu a jeho přetížení, neustále se učím a poznatky můžu pak aplikovat dál.“

Další dva dny učí na Základní škole v Kozojedech. Nejdřív angličtinu, ke které si po odchodu kolegy přidala i tělocvik. „S angličtinou jsem se před šesti nebo sedmi lety nabídla sama, abych zpátky do komunity, kde bydlíme, taky něco odvedla. Poté přišla příležitost s tělocvikem, který učím na záskok, protože nemám pedagogické vzdělání. Sice jsem si i podala přihlášku na pedagogickou fakultu do Plzně, ale pak jsem zjistila, že to nezvládnu. Manžel začal jezdit jako trenér biatlonu, byl pryč až 180 dní z roku a s rodinou bych to neskloubila.“

Posouvat hranice

Jako učitelka tělocviku má Kateřina Emmons prioritu být s dětmi co nejvíc venku. „Bylo mi smutno, když mi děti ve škole říkaly, že během víkendu nebyly ani jednou venku, že doma hrály hry na počítači. Jejich pohybové dovednosti tomu často odpovídají a je alarmující počet těch, kteří se jakýchkoliv činností bojí. Takže mojí zásadou je brát je ven. Což platí i pro zimu. Když vyloženě nelije nebo hodně nemrzne, připravím hodinu tak, že jsme venku. A je pak hezké vidět, že když dětem otevřeš cestu, učíš je krůček po krůčku, klidně jednoduchý skok z metrové výšky, že získají sílu, jistotu a začne je to bavit. A mě taky, je to součástí mé životní filozofie, že vždycky je nějaká cesta. Že hranice nejsou zavřené, pokaždé se dají nějakým směrem posouvat.“

A jakou roli hraje sport v rodině, kde jsou oba rodiče olympijskými vítězi? „Je pro nás rozhodně důležité, aby se děti hýbaly. Od malička s nimi hodně chodím. Jak máme mezi dětmi velký věkový rozdíl, Julče je sedmnáct, nejmladší Gábince osm, tak nešlo se všemi hned vyrazit třeba na kola. Ale odmala jsou zvyklí na dlouhé výlety, túry byly to, co nás stmelovalo dohromady. A kromě Julči, kterou to moc nebavilo, jezdili všichni na horských kolech ve Stupně, kde je výborný oddíl. Chvíli startovali i na závodech, ale holky, Emmča s Gabčou, pak přišly s tím, že se ve sjezdech bojí. A Martin zjistil, že není typ do hromadného závodu. Před překážkou, kde měl bojovat o pozici, by soupeře pustil. Takže radši jezdí na kole s námi.“

Máma Kateřina se věnovala plavání a střelbě, tedy individuálním sportům, neví ale, kdyby si jako dítě vybírala sama a měla dnešní možnosti, jestli by neskončila u kolektivního. „Jsem hrozný obětavec. Líbil by se mi třeba basket. A v rámci širší rodiny jsem měla kolem sebe téměř samé kluky a pořád jsme hráli baseball. Pamatuju si, jak jsem s nataženou rukavicí skákala jako blázen po míčku, abych soupeře vyautovala. Možná mohlo být všechno jinak.“

Přitom není vyloučeno, že právě veleúspěšný střelecký příběh rodin Kůrkových a Emmonsových bude mít pokračování. Sedmnáctiletá Julie se věnuje hudbě, už rok ale také střílí. „Nějaké geny tam asi jsou,“ usmívá se hrdá maminka. „Julča se k tomu umí postavit, dobře o střelbě přemýšlí, sama pozná, kam to má posouvat.“

Takže kdo ví...