Kateřina Valková

Druhou skupinu nahrávačů pak tvoří ti, kteří se řídí citem. Kačka Valková sama sebe zařazuje do druhé skupiny. „Ten cit ve hře musí být. Každá situace na hřišti je jiná a to je na volejbale to nejtěžší a nejzrádnější. Nikdy se nedá na všechno připravit. Něco sice natrénujeme, ale pak v zápasech nastanou situace, na které se nachystat nejde. V tu chvíli musíme improvizovat a to je právě krása našeho sportu,“ vyznává se Kačka Valková.

Tenis nebo volejbal?

Sport patřil ke Kačce Valkové od malička, byl součástí jejího dětství. Rodiče ji i její sestry vedli ke sportu, jezdili společně na lyžích, na kolech a v první třídě základní školy se poprvé seznámila i s volejbalem, který tam sestra hrála. Kačka se původně věnovala i tenisu, ale kolem desátého roku už začala s volejbalem jezdit na turnaje, tréninky měla prakticky každý den a na dva sporty už nezbýval čas. „Musela jsem se rozhodnout a nakonec vyhrál levnější sport. Ale nelituju toho,“ vzpomíná Kačka s úsměvem.

V deseti letech tak začala spousta sportovních povinností. Na ostatní záležitosti už nezbývalo mnoho prostoru a běžný život se pomalu podřizoval volejbalu. Na základce přece jen ještě převažovala škola, ale každé odpoledne už Kačka trávila v hale a víkendy na turnajích. „Musím říct, že mamka nebo rodiče s námi objížděli všechny turnaje a obě party si skvěle sedly – jak my holky, tak i rodiče, kteří se do dneška scházejí. Takže i ta parta rodičů tomu dost pomohla. Bylo to úplně přirozené, nenásilné a naštěstí i ve škole to fungovalo, aniž bych se musela moc učit, takže všechno bylo úplně v pohodě,“ vybavuje si Kačka.

Ve starších žákyních přicházely první úspěchy. Vyhrály Český pohár, se spoluhráčkami se dostaly na mistrovství republiky a jejich hra už začala dostávat smysl. A také přišla první pozvánka do reprezentace. „V kolektivních sportech je hodně tenká hrana, protože individuální výkon nemůže vyniknout bez podpory týmu. Samozřejmě člověka potěší ocenění, ať už je to v mládežnických nároďácích nebo potom v dospělém repre týmu, vždycky je to pro mě velký úspěch, další krok kupředu a především velká čest. A vážím si toho do dneška, že můžu reprezentovat, protože to pro mě není samozřejmost. Možnost nastupovat se státním znakem České republiky na dresu je pro mě pořád víc než i třeba vydařená klubová sezóna nebo cokoliv jiného, je to ocenění určitých výsledků a úspěchů,“ přiznává Kačka a dodává, že i přes účast v mládežnických reprezentacích hráče nejvíc formuje seniorská liga a národní tým dospělých, ale zároveň to podle ní není hlavní důvod, na který svoji kariéru cílila, proč ten sport dělá: „Ten hlavní důvod je, že mě to baví. A dokud mě to bude bavit, budu volejbal hrát. To je nejdůležitější, bez toho to prostě nejde!“

V sedmnácti do Ostravy!

Po základní škole přišlo důležité rozhodování, kam dál. Nabízelo se plzeňské Sportovní gymnázium, ale nakonec jsme se doma dohodli, že bude lepší vystudovat gymnázium klasické. „V té době, v patnácti letech, jsem ještě zdaleka netušila, jestli se volejbalem budu jednou živit. A pořád pro mě byla priorita škola a studium. Takže jsme hledali nějakou pro všechny přijatelnou variantu a mně se líbila španělština. To byl také jeden z důvodů, proč jsem šla nakonec studovat na Gymnázium Luďka Pika v Plzni v Opavské a ne na sportovní gymnázium,“ vybavuje si Kačka Valková. Do toho ještě přišla nabídka z Olympu Praha, kde by Kačka hrála v juniorském týmu, ale zároveň by trénovala s A družstvem žen, které hrálo extraligu. Jenže v té době měl Olymp silný tým, kde by si nezahrála, a tak dostala pro tentokrát ještě přednost Plzeň.

Na gymnáziu v Opavské nakonec zůstala jen dva roky. Objevila se totiž další atraktivní možnost – přestoupit do Ostravy a hrát za ženy! A v sedmnácti letech už bylo leccos jinak. Ostravský trenér na rozdíl od jiných nezakazoval jako doplňkový sport beachvolejbal. Ale především Kačka tušila, že na ní vsadí, že na ní bude spoléhat. „Podepsala jsem svoji první dlouhodobou smlouvu. A věděla jsem, že se mnou počítá dál, že bych měla hrát. Ano, stěhovala jsem se na druhou stranu republiky, ale jak tenkrát řekla mamka, když nepůjdeš teď, půjdeš za rok nebo za dva… A vlastně oba rodiče mi řekli, že to rozhodnutí je na mně, že když mi to zakážou, tak já jim pak budu vyčítat, že mě nepustili,“ vybavuje si Kačka.

Samozřejmě to s rodiči řešila, na první cestu do Ostravy se vypravili všichni společně, při podpisu smlouvu se seznámili s trenérem i s manažerem. Ovšem Kačka získala v Ostravě prakticky druhou rodinu. Pečovali o ni, jakoby to byla jejich dcera, protože věděli, že když přestupuje v sedmnácti letech, že se o ni zkrátka musí postarat. Dokonce i první rok na internátu jí starší spoluhráčky se vším pomáhaly. Ale přestoupit v tomhle věku byl rozhodně odvážný krok, byla to velká změna pro všechny.

Kačka musela zpřetrhat veškeré vazby, které měla v Plzni, a začít úplně od nuly. „Naštěstí sport je v tom tak dobrý, že kolektiv, parta, holky v týmu, všichni dohromady mi vytvořili novou rodinu. A kdykoliv jsem cokoliv potřebovala, nebyl nejmenší problém. Měla jsem tam spoluhráčky skoro o patnáct let starší, a ty mi se vším pomohly. Ono se to zdá na první pohled složité, ale nejtěžší je udělat ten první krok. Samozřejmě neříkám, že to byly úplně ideální začátky, ale asi je potřeba, aby si tím každý prošel. Je to život sportovce – musíš se zkrátka smířit s tím, že rodinu tomu sportu obětuješ.“

Beach nebo šestkový volejbal?

Přestože Kačka Valková začínala s klasickým volejbalem v hale, od samého počátku kariéry jí to táhlo i na beach. Měla štěstí na trenéry, kteří brali děvčata přes léto na písek na beachvolejbal nebo na antuku. V té době prožíval beachvolejbal značný boom a navíc znamenal určité příjemné zpestření přípravy, nemuselo se trénovat pořád dokola jenom v tělocvičně. „Důležité bylo, že nás volejbal díky tomu pořád bavil,“ říká Kačka. „Začali jsme pak beach víc trénovat, jezdili jsme na turnaje a takhle to fungovalo až do doby, kdy jsem odešla do Ostravy. A potom i v Ostravě mi trenér vycházel vstříc, v podstatě celou letní přípravu jsem mohla absolvovat na beachi a díky tomu startovala na řadě turnajů.“

Základ obou sportů je přitom podle Kačky Valkové stejný. V současnosti se už ale oba volejbaly víc profilují, i beach se dá trénovat celoročně v halách. Proto už se mohou oba způsoby volejbalu jen stěží kombinovat stejně jako dřív. „Přesto si myslím, že je to dobré spojení. Beach mojí kariéru určitě hodně pozitivně ovlivnil, především co se týče čtení hry a přehledu. A i když to občas přinášelo drobné spory s trenéry, kteří někdy neviděli rádi druhý volejbal, jsem přesvědčena, že to za to stálo a že mi to hodně pomohlo!“

Zahraničí a vysněná Itálie

V Ostravě strávila Kačka Valková pět let. Úspěšně dokončila střední školu a nastoupila na vysokou, studovala aplikovanou matematiku, konkrétně obor data science (analýza dat) – o tomto odvětví se někdy mluví jako o nejzajímavějším povolání 21. století. „Jenže do toho přišla možnost jít hrát do zahraničí, takže jsem školu musela přerušit. Mám dostudované dva roky, stihla jsme dokončit jen data science. Ale nikdo neříká, že se k tomu třeba zase někdy nevrátím,“ přemýšlí Kačka o pokračování studia.

Její sportovní kariéra ale zatím psala další a další kapitoly. Přestoupila do Olympu Praha, kde si bohužel přetrhala vazy v koleni, takže přišla nucená přestávka a operace. Následovaly přestupy do Německa, do Olomouce, dva roky pak Kačka opět působila v Německu a před štacemi v Rumunsku a současném angažmá v Řecku se dostala i do vysněné Itálie. „Je to asi jedna z nejlepších lig na světě, je to sen většiny volejbalistů. Je to i krásná země s výborným jídlem a mentalitou lidí… Na druhou stranu to byl taky trochu náraz s realitou, jak to funguje v jiných zemích. Je to samozřejmě zkušenost, která člověka vždycky posune někam dál, i když to asi nedopadlo v konečném důsledku tak, jak jsem si představovala. Ale jsem moc ráda, že jsem si to mohla vyzkoušet,“ hodnotí Kačka své působení v Itálii a zamýšlí se i nad rozdíly angažmá v Ostravě a v cizině.

Stejná je podle ní ve všech týmech parta. Hráčský kádr se pravidelně obměňuje, jen málokdy podepisují hráčky smlouvy na víc než jeden rok. A holky spolu tráví denně dvanáct hodin celý rok. „Víme, že si prostě spolu musíme sednout a jedině tak to může fungovat. Parta se pro nás stává novou rodinou,“ tvrdí Kačka Valková.

I když to paradoxně z Německa měla domů blíž než z Ostravy, zásadní nevýhodu v zahraničí představoval jiný jazyk a v cizině bylo mnohem složitější se zabydlet. Naštěstí kluby poskytují v tomhle směru hráčkám vše, co potřebují. A Kačka odcházela do zahraničí ve 23 letech, takže už to bylo přece jen o hodně jiné, než když se v sedmnácti stěhovala do Ostravy.

Spousta krásných zážitků

Sport přinesl Kačce Valkové mnoho nezapomenutelných okamžiků. Tím prvním byla možnost si v Ostravě zahrát extraligu. Dokázala vyhrát mistrovství republiky do 18 let v jednom týmu s nejlepší kamarádkou, což považuje za zážitek, který je víc než jen sportovní, který má přesah do života. Pak přišly první zápasy s národním týmem, řada klubových úspěchů. „Myslím si ale, že nám všem zůstane v hlavách první zápas Ligy národů v Brazílii proti Brazilkám. V téměř vyprodané hale. To je zážitek, který budeme mít jako tým navždycky v paměti. Ale já strašně nerada vybírám z kariéry jeden okamžik, protože každý je něčím výjimečný a navíc každý to máme jinak.“

Sport dal navíc Kačce mnoho kamarádů, známých, přátel. Volejbal je kolektivní sport, a tak přináší řadu vztahů, které by jinak nikdy nevznikly. Jednu ze svých nejlepších kamarádek, která pochází ze Španělska, poznala během působení v Olomouci. Pak spolu hrály dva roky v Německu a dosud se stále potkávají. To jsou přátelství, která by bez sportu nikdy nevznikla.

„Volejbal mi také umožnil cestovat a poznat řadu cizích zemí, i když občas vidím jenom halu a hotel. Ale pořád mám díky sportu možnost vidět svět nebo žít určitou dobu v jiných krajinách. Moc se mi třeba líbilo v Koreji. Já jsem tam byla už s beachem, kdy jsme měli možnost si zemi prohlédnout. Moc hezké to bylo i na Filipínách. Jsou to pro nás úžasné destinace, ale až na místě člověk pochopí, jak se máme tady v Evropě dobře. Stejné to bylo i při Lize národů v Argentině nebo v Brazílii. Řekli nám, že sice můžeme vyjít z hotelu, ale abychom chodili ve dvou nebo ve třech, náušnice a telefony nechali na pokojích, zašli na kafe a honem se vrátili zpátky. V Brazílii jsme pak měli jeden den volno, tak pro nás uspořádala cestovní kancelář výlet. Jeli jsme se podívat na sochu Ježíše a pak nás vzali do favely, do chudinského slamu. Tam si člověk opravdu uvědomí, jak se tady máme dobře, jak se tady máme bezpečně a že nemáme žádný problém třeba poslat děti ven na ulici. Možná je hloupé to říct, ale pak jsme rádi, že se můžeme vrátit domů,“ popisuje Kačka Valková zkušenosti, které díky sportu získala ve světě.

Osobní život jde stranou

Co volejbal Kačce Valkové naopak sebral, je osobní život. Na ten nezbývá čas, domů se dostane během sezóny maximálně třikrát vždy jen na dva až tři dny. Všechno je postavené na sportu. Ale naštěstí má přítele, který také hrál volejbal, takže tomu rozumí. U někoho, kdo neví, co obnáší profesionální sport, může jen těžko najít pochopení. Sportovec není vůbec doma, sport má jednoznačnou prioritu a volna je opravdu málo. Klasické víkendy a běžné páteční či sobotní večery neexistují. Na druhou stranu vrcholová kariéra trvá jen určitou omezenou dobu, není to napořád.

„Sama vím, že nechci dělat volejbal na špičkové úrovni třeba do čtyřiceti. Ani to nejde. Člověk přijde domů večer v osm, protože máme odpoledne trénink. A druhý den máme dva tréninky, takže se musím o sebe postarat. Týká se to stravy, regenerace, fyzia. Musím se starat o své tělo. Není to o tom, že zavřeme halu a tím to pro nás končí. Nemyslím tím, že musíme být pořád zahleděni na sport. Ale na druhou stranu musíme sportu přizpůsobit životosprávu a v podstatě celý svůj život. Ale jednou přejde na první místo rodina. Ta chvíle se přibližuje, a tak přemýšlím, co dál. Když budu chtít, můžu u sportu zůstat, ať už jako trenér u šestkového nebo třeba u beache. Ale mám i druhou možnost, dodělat data science na škole a pracovat v oboru, který je nyní na vzestupu a ve kterém je nedostatek lidí. Takže mám variantu B a jsem ráda, protože rodiče mi vysvětlovali, že je vždycky dobré mít připravenu i náhradní cestu,“ uvědomuje si Kačka Valková.

Sport musí bavit

Ve všech profesích a ve sportu obzvlášť existuje tlak na výsledek. Všichni se snaží odvést maximum, ale i přesto se může něco nepodařit. Pokažený zápas přinese kritiku od lidí, kteří do toho třeba úplně nevidí a ani neví, proč se to stalo. To ale není problém jen volejbalu, to je všeobecný jev. „Také máme fanoušky, kteří při nás stojí, jen když vyhráváme. Ale když se prohraje, posílají nás do kuchyně vařit,“ usmívá se Kačka. „Je to pro sportovce náročné, je to další nápor na psychiku i na tělo. Možná by se právě tady dalo ještě víc pracovat. Sport se nedá dělat věčně na vrcholové úrovni. Ano, nějakou dobu se jedná o peníze, o to, kdo podepíše jaký kontrakt. Ale pořád si myslím, že se i profesionální sport musí dělat s radostí. Nedovedu si představit, že bych hrála špičkový volejbal, když by mě to nebavilo. V kolektivním sportu obzvlášť, ani ten tým by to nedovolil.“

Kačku Valkovou volejbal stále baví, stále z něj má radost. Přesto jsou náročné dny, kdy se nechce na trénink, ale potěšení ze hry přesto přetrvává. „Bez toho bych určitě nešla hrát do ciziny a nezůstala v zahraničí celý rok sama, pryč od všech. To bych bez radosti ze hry rozhodně nemohla,“ zdůrazňuje Kačka.

Peníze a profi sport

Říká se, že peníze jsou vždycky až na prvním místě. Kačka Valková už jako osmnáctiletá prohlásila, že by se chtěla volejbalem živit co možná nejdéle. A už tehdy si dokázala sportem vydělat dost na to, aby byla soběstačná a postarala se sama o sebe. Pochopitelně to přinášelo řadu debat s rodiči, jestli je reálné se sportem opravdu uživit. Ale rodiče Kačku ve všem podpořili, stáli za ní a vlastně jí přesvědčili, že to možné je. Ovšem musí být ochotná obětovat část soukromí a na druhou stranu vzít od volejbalu to, co jí baví a naplňuje. A pak jí dá sport přesně takový život, který si vysnila. Dostala se na vrcholovou úroveň, sportem se živí a zkusila se zamyslet nad tím, co ještě může udělat, aby to tak mohlo zůstat co nejdéle. I když jsou věci, které člověk neovlivní, třeba zranění, špatná volba klubu, neshody s trenérem, nesedne si parta v týmu. „Ale uvědomila jsem si, že když určité úsilí vynaložím a sportu něco obětuji, sport mi to pak opravdu vrátí,“ konstatuje Kačka s tím, že nikdy nemusela uzavírat hráčské smlouvy podle peněz. „Nikdy bych nepodepsala nějaký hodně dobrý kontrakt na úkor toho, že bych měla jít hrát do špatného klubu, k mizernému trenérovi. Jsem ráda, že tohle opravdu nemusím řešit.“

Ať vás sport baví – a vydržte!

Dnešním desetiletým dětem Kačka Valková doporučuje, aby si vybraly takový sport, který je bude bavit. Ale je potřeba mít i další předpoklady. Talent. Píli. Dispozice. Vytrvalost. U volejbalu navíc týmovost. A cit pro míč. Pokud se podaří naplnit tyhle podmínky, zbývá jediné – vydržet.

I tak se objeví překážky. Bude jich mnoho. Najde se spousta lidí, kteří budou odrazovat a rozmlouvat. I těch bude mnoho. Někdy se i rodiče mohou postavit proti. „Ale pokud to ty děti opravdu baví a chtějí si zatím jít, musí si udržet tak trochu tvrdohlavost i vůči vlastní rodině a vydržet. Udržet si radost ze sportu, protože když se začne vytrácet, často i ve volejbale kvůli tomu holky předčasně skončí. Protože člověk zjistí, že už ho to nebaví. A já si nedovedu představit, že se s takovým pocitem dá vrcholový sport dělat,“ uzavírá své vyprávění Kačka Valková.