Štěpán Kodeda

Jeho příběh určitě stojí za připomenutí. Na světě byl sice jen krátkou dobu, zemřel krátce po 27. narozeninách. Vždycky ale šel do všeho naplno, ať už se jednalo o sport, školu či zábavu, dal do toho maximum. Proto stále ještě je inspirací pro mnoho svých následovníků a to nejen v orientačním běhu.

Patří mezi ně i mladší sestra Barbora (dnes Voltrová), která tomuto sportu příliš neholdovala, přesto to dotáhla až na olympiádu v Rio de Janeiru 2016. Reprezentovala v moderním pětiboji a vrchol kariéry zažila následující rok po tragické smrti svého milovaného bratra.

„No vlastně to byla trochu jeho práce, stoprocentně,“ naznačila Barbora trochu tajemně při našem rozhovoru, ale záhy vše rozkryla. Po smrti bratra byla na pokraji sil, ztrácela motivaci, dokonce chtěla skončit s moderním pětibojem. „Jenže trenér mého bráchu znal, protože chodil trénovat k nám na Duklu. Přišel za mnou a říká: Báro, vždyť víš, jak moc tvůj brácha chtěl, aby ses na olympiádu dostala. Tak to zkus. A to pro mě potom byl takový ten vyšší cíl. Závod je jenom závod, ale tímhle jsem splnila i přání Štěpána,“ popisovala, že její boj o olympiádu měl hlubší podtext.

Nakonec se jí ho podařilo splnit, v Brazílii obsadila 25. příčku a po olympiádě ukončila kariéru. „Se sportem jsem úplně neskončila, to se vám vryje pod kůži. Ale na vrcholové úrovni jsem ho už nedělala, dokonce ani nejsem v žádném sportovním klubu,“ dodala.

Medaile a poháry jsou v Plzni, vzpomínky stále bolí

Dnes pracuje pro Akademii věd a dál si hýčká v sobě obraz svého bratra Štěpána, věčně usměvavého, pohodového kluka. „Často si na něho vzpomenu. Třeba moje děti mi připomínají dobu, když my jsme byli malí, na to člověk rád vzpomíná. Ráda také jezdím do Českého Krumlova, kde jsme jako děti žily a mnoho míst tam mám s bratrem spojených.“

Medaile, poháry a diplomy má otec v Plzni, ale příliš často se na ně nedívá. Vzpomínky stále bolí.

Barbora vychovává s manželem nedaleko Prahy dvě děti, dcerku a syna. „Akorát my to máme opačně, starší je holčička,“ popisuje Barbora Voltrová.

Ale pojďme zpátky k příběhu bratra Štěpána, který se začal psát brzy po narození a hlavní roli v něm hraje orientační běh. Tenhle sport mu učaroval odmalička. S trochou nadsázky by se dalo říct, že už v kočárku, kdy se poprvé vyrazil podívat na otce, jak závodí na Chlumu poblíž Plzně.

„Můj kamarád Honza Vodrážka, který už taky bohužel není mezi námi, tam pořádal vždycky na jaře paralelní závody. V tom roce už jsem sice nevyhrál, ale na Štěpánovi se to asi podepsalo,“ vyprávěl otec Oldřich s tím, že první závod syn absolvoval někdy v šesti letech. „Úplně si vybavuju nějakou fotku, kde mě můžou být tak čtyři pět let. A brácha byl o dva roky starší, takže to sedí,“ doplnila sestra Barbora. Připomněla také, že sportovní geny zdědili i po mamince, která dělala gymnastiku.

Klasická sportovní rivalita mezi sourozenci nepanovala. „Ono to bylo těžké, protože jsem byla mladší a ještě holka, takže jsme spolu ani na závodech nebyli ve stejných kategoriích, či tratích. Ale musím uznat, že Štěpán byl cílevědomější. Měl větší tah na branku, jak se říká,“ usmála se. „Ale to asi taky souvisí s tím, že byl kluk, oni jsou v tomhle jinak nastavení,“ doplnila s úctou v hlase. „Ale takové ty sestro-bratrské války byly i mezi námi, jako děti jsme se často hádaly a praly,“ přiznala, i když se později jejich cesty na nějaký čas rozdělily, vždycky o sobě věděli.

Sourozence spojilo i studium vysoké školy

Po rozchodu rodičů žili každý s jedním z nich. „Já jsem zůstala s mámou jezdívala jsem za nimi na víkendy, ale to měl brácha většinou hokej a já chodila na našeho koně. Vídali jsme se málo, až později jsem se vrátila za se do Plzně, to už brácha dělal naplno orienťák,“ vyprávěla účastnice olympiády v brazilském Rio de Janeiru. Ale osud tomu chtěl, že se dali oba sourozenci zase dohromady a Barbora na tu dobu dnes ráda vzpomíná, přestože se zase záhy rozdělili.

„Náš vztah se hodně prohloubil, když jsme byli oba dva na vysoké škole v Praze, i když brácha už v té době začal hodně cestovat do Skandinávie. Tehdy jsme se potkávali na koleji nebo jsme zašli do hospody, jen tak pokecat, nebo se spolu proběhnout. Ale nebylo těch společných akcí až tolik, což mě teď zpětně mrzí,“ přiznala Barbora. Štěpán studoval ČVUT a přes program Erasmus se dostal do Švédska.

„Postupem času se tam v podstatě odstěhoval a později se přesunul do Finska, já jsem za ním jezdila po sezoně na prázdniny,“ popisovala Barbora s tím, že už ČVUT dodělával dálkově. I když život ve Švédsku byl pro Štěpána perfektní, profesní ctižádost ho hnala dál. A tak odešel studovat na Aalto University v Helsinkách, kde se v rámci postgraduálního vzdělávání věnoval důlnímu inženýrství. „Tam už to nebyl Erasmus, ale normální studium,“ upřesnila sestra. Štěpán Kodeda byl ve Skandinávii nesmírně populární, právě přes známé dostal tip i na zmíněnou univerzitu v Helsinkách, bydlel tam u známých lékařů a později v kampusu, všichni mu pomáhali, podporovali ho.

Také Oldřich Kodeda měl sport pod kůží. Svého času patřil mezi československou elitu, ale ne dlouho, přednost dostalo zaměstnání. Od roku 1988 odešel pracovat jako městský architekt do Mariánských Lázní a po sametové revoluci se věnoval profesi naplno, rok byl i v Rakousku, pak v Českém Krumlově, to už byl na světě i Štěpán.

Místo orientačního běžce mohl být hokejista

Nechybělo však mnoho a místo orientačnímu běhu se mohl věnovat hokeji, ostatně až do osmnácti let oba sporty kombinoval. Jenže s mapou a buzolou už v té době sbíral mezinárodní úspěchy, takže bylo jasné, co dostane přednost. Navíc tenhle sport mu je šitý na míru.

„Už od malička jsme byli hodně v přírodě, jezdili jsme na Šumavu, les nám byl hodně blízký. Mně třeba orienťák zas až tolik nechytl,“ vyprávěla Barbora. „Bavilo mě jezdit na koni a dělat jiné věci,“ naznačila, jak se dostala k modernímu pětiboji. „Ale Štěpánovi byl orienťák souzený, když si pak musel vybrat mezi ním a hokejem, byla to celkem jasná volba. On byl drobnější postavy, takže hokej nebyl úplně pro něho,“ říkala sestra. „Štěpán byl vynikající matematik, i to mu pomáhalo při závodech,“ doplnil ji táta Oldřich.

„Ale dlouho hrál Štěpán i hokej. Začínal, když mu bylo asi šest, hrál se staršíma klukama až do osmnácti let ho kombinoval s orienťákem,“ vyprávěl otec při osobním setkání. Bylo i po letech patrné, jak moc ho smrt syna sebrala. Přesto povídání statečně zvládl, i když hlas se mu chvílemi chvěl, ale mnohokrát při vzpomínkách na Štěpána se mu na tváři objevil nepatrný úsměv. Jako by stále byl s ním.

Například když vzpomínal na hokejové začátky, které měl také na svědomí on, protože projektoval zimní stadion v Českém Krumlově a tak dal dohromady partu kluků, kteří brázdili zimáky nejen na jihu Čech. A jak už to tak bývá, začátky nebyly snadné. „Pamatuju se, že jsme jeli do Písku a dostali jsme 1:29. Zatímco oni měli mančaft složený z jedné třídy, stejně staré kluky. My v Krumlově posbírali všechno od šesti do čtrnácti let,“ usmál se Oldřich Kodeda.

Velcí šampioni se přenesou i přes porážky

Přesně v duchu hesla, že jen velcí šampioni se přenesou přes kruté porážky a ty je naopak zocelí. To byl i případ Štěpána Kodedy, i když v orientačním běhu spíš vyhrával. Prohry si asi odbyl na hokejovém ledě. Po přestěhování do Plzně hrál ještě za Rokycany a později za Mariánské Lázně. „Ale to už dělal naplno orienťák, hokej měl je pro zábavu,“ popisoval hrdý táta. Ale až do 18 let oba sporty kombinoval. „Dál už to pak skloubit nešlo,“ přiznal otec.

Syn už vládl při závodech s mapou a buzolou. A to nejen v Česku, ale i v zahraničí. Ač byl rodák z Plzně, závodil za Šumperk a od roku 2007 za Sportcentrum Jičín. „To byl jeden z nejlepších klubů v Česku, tak ho zlanařili,“ vysvětloval otec.

Poměrně záhy začal Štěpán Kodeda jezdit také do Skandinávie, oblasti orientačnímu běhu zaslíbené. Švédsko, Finsko, Norsko – to všechno jsou státy, kde má tento sport obrovskou popularitu. A tu si tam brzy získal i Štěpán Kodeda, nejen pro svoji otevřenou a přátelskou povahu, ale také kvůli výsledkům, které dosahoval.

V letech 2005 až 2010 závodil za švédský klub IFK Mora a tohle městečko je Mekkou orientačního běhu, snem každého závodníka je jednou se tam podívat. Talentovanému mladíkovi z Plzně se to podařilo záhy, poprvé se tam vypravil snad v deseti letech. „To víte, že jsem měl strach ho tam pustit. Ale pod křídla si ho vzala Sváťa Nováková, tehdejší zkušená reprezentantka. To byla moje kamarádka, jela tam taky závodit, postarala se o něho perfektně. Našli si k sobě cestu. Na léto tam vždycky vypravovali autobus dětí, na čtrnáct dnů, na tři týdny,“ vyprávěl třesoucím se hlasem Oldřich Kodeda.

Později už tam Štěpán létal sám, když se v roce 2008 stal v Göteborgu juniorským mistrem světa a svého soupeře porazil o jedinou vteřinu. Dostalo se mu po návratu do Mory neskutečných ovací. „Oni předtím měli jen jednu světovou šampionku, a to ještě v běhu na lyžích a už před nějakým časem. Takže ze Štěpánova titulu byla v Moře obrovská sláva. Vozili ho po městě v otevřeném terénním autě, na ulicích byly špalíry lidí, velká událost,“ popisoval s hrdostí v hlase Oldřich Kodeda pozdvižení ve švédském městečku se zhruba dvaceti tisíci obyvateli.

Studium stálo za přesun ze Švédska do Finska

Už rok předtím byl Štěpán Kodeda na šampionátu v australském Dubbo členem vítězné české štafety, v roce 2012 získal stříbro na Akademickém mistrovství světa. Mezi dospělými byla nejlepším výsledkem plzeňského rodáka 18. místa – ve sprintu v Savojsku ve Francii v roce 2011, a o dva roky později na dlouhé trati ve finském Vuokatti 2013.

Tam jako by se zpečetila jeho láska ke Skandinávii, tenhle kus Evropy mu doslova učaroval, především Švédsko a později i Finsko se pro něho staly zeměmi zaslíbenými. „Sponzor Mory, za kterou ve Švédsku závodil, vlastnil v okolí lesy. Pracoval, aby si vydělal na přípravu, ale zároveň to měl i jako perfektní trénink,“ popisoval otec s tím, že později si syn vydělával i závoděním v orientačním běhu nebo také tím, že pomáhal s mapováním a organizací různých závodů, kterých se zúčastnilo třeba i 10 až 15 tisíc lidí. „Mora pořádá i slavný Vasův běh, kterého se Štěpán také účastnil ve štafetových závodech,“ připomněl Oldřich Kodeda.

„Pro Štěpána bylo vynikající, že mohl propojit orientační běh s tím, co vystudoval a navíc mu to pomáhalo v tréninku. Pracoval v lese, a protože uměl dobře pracovat s mapou, tak dostal za úkol vždycky vytyčit nějaký prostor. Třeba vyznačoval zóny, kde se nesmějí kácet stromy, protože tam je nějaká vzácná rostlina. Dostal mapu, jasné zadání a pak to obešel a označil to. Zároveň při tom vlastně trénoval, bylo to fajn,“ doplnila ho dcera Barbora a potvrdila, že Štěpán uměl vzít i za tvrdou práci. Když bylo potřeba, kácel stromy motorovou pilou. „Byla to tvrdá dřina, ale Štěpán říkal, že ho to hrozně baví. I když to byla nebezpečná práce, přišlo mi, že v lese je mu dobře a že má z té práce radost,“ nechala nás nahlédnout do nitra duše svého bratra.

Ve Finsku také závodil za klub MS Parma, od roku 2009 běhal i za Club Esportiu Farra-O ve Španělsku, což je v orientačním běhu běžná věc, že lze reprezentovat různé týmy v jiných zemích.

Vzor pro sestru, která to dotáhla až na olympiádu

V pozdějším věku byl také vzorem pro svoji mladší sestru Barboru. „Ale až od takových šestnácti let, když jsem viděla, jak poctivě trénuje, že mu to přináší úspěch,“ přiznala, že ovlivnil její vnímání a přístup ke sportu. „To určitě,“ pokývala hlava a připomněla, že mívali i společné sportovní začátky. „V Plzni jsme spolu vždycky chodili na Štědrý den běhat Lobezský botokros,“ jmenovala závod v přespolním běhu, který se dnes koná jako Memoriál Štěpána Kodedy. Jako vzpomínka na skvělého závodníka a člověka.

„Také jsem díky němu běžela jeden úsek letní štafety Vasova běhu, to byl úžasný zážitek. Stejně jako etapa na Tiomile, kam mě po smrti Štěpána pozvali jeho finští přátelé, abychom běželi v dresech s jeho fotkou,“ pokračovala Barbora. „Jo a taky jsem s ním musela jako dítě na závod na běžkách, které taky miloval. Ale pro mě to byla muka a v té době myslím vznikla průpovídka: lyžování je hnus. Naštěstí jsem si po nějaké době lásku k běžkování přece jen našla.“

Popisovala také, že o sportu s bratrem často diskutovali. „Bavili jsme se o závodech. Ale, že by byl nějaký můj mentor, to ne. Spíš ho zajímalo, jak to funguje v olympijském sportu,“ říkala s tím, že Štěpán měl dlouhodobě přání, aby se také orientační běh dostal do programu olympijských her. Sestra mu dokonce zařídila, že mohl chodit na tréninky na stadion Dukly Praha, kde ona sama byla členkou.

Velký rozdíl byl především ve financování obou sportů. Zatímco orientační běh je ryze amatérský, sportovci Dukly Praha přece jen využívají určité výhody a mají dokonalé zázemí. „Štěpán se o to hodně zajímal. Scházel se i s našimi trenéry z pětiboje, aby zjistil, jak to všechno funguje. Postupem času se pak i orienťáci dostali do ASC Dukla,“ říkala Barbora Voltrová s tím, že snad na tom má malou zásluhu i Štěpán, který byl obrovským propagátorem svého oblíbeného sportu. „A třeba jednou budou i na té olympiádě. Já si myslím, že to je zajímavý sport,“ zasnila se navzdory tomu, že i „její“ moderní pětiboj má teď problémy, aby se v programu Her udržel.

Umíte si představit, co by Štěpán říkal na to, že vy jste byla na olympiádě?

„Ty jo, to vůbec nevím,“ vyhrkla Barbora. „Ale jedno vím jistě, hrozně by mně to přál. Podporoval mě i ve chvílích, kdy já jsem ve vrcholovém sportu úplně neviděla smysl a měla výkyvy nálad. Vždycky říkal vydrž to, sportování má smysl,“ přiznala, že pro ní byl v určitém období hnacím motorem.

Umění závodit, ale také za to vzít při oslavách

Obrovsky se podle ní posunulo i technické vybavení orientačního běhu, už to dávno není mapa a buzola, ale závodníci mají malé čipy, také systém kontrol je úplně jiný. Dřív se dokonce stávalo, že se někdo i ztratil. I tento sport se přibližuje divákům, běhají se městské okruhy, můžete závodníky sledovat na obrazovkách v reálném čase během závodu díky GPS. Už to dávno není jen o čekání na výsledek v cíli. Běhají se různé tratě, noční závody či štafety, které jsou divácky velmi zajímavé.

Bohužel pohádkový příběh Štěpána Kodedy skončil předčasně a příliš smutně….

My tak ale končit nechceme. Pomůže i to, že otec Oldřich vylovil v paměti několik humorných, možná až bizarních příhod ze života syna. Nezapomněl třeba zmínit, že už jako malý míval netradiční, někdy až bláznivé nápady. „To jsme ještě bydleli v Krumlově. Štěpánovi bylo asi šest let, když si vzpomněl, že by chtěl zkusit skákat na lyžích. Tak jsme jeli za známým na Churáňov, aby si to zkusil, jenže tam už byla místo můstku rozhledna,“ usmál se. „Takže jsme skončili dřív, než jsme začali,“ dodal.

Ale odvaha a chuť zkoušet netradiční věci synovi zůstala i v dospělosti. Štěpán Kodeda byl nejen vynikající sportovec, ale také uměl úspěchy náležitě oslavit. Jistě si na něho a jeho kousky vzpomenou členové Beer Mental Teamu, což byla parta mladých kluků z orientačního běhu. „To by vám ale asi spíš vysvětlil táta,“ odkázala Barbora na hlavu rodiny.

Oldřich Kodeda při dotazu jen zakroutil hlavou. „Já jsem z toho moc nadšený nebyl,“ říkal, ale nakonec se přece jen rozpovídal. „To byla banda kluků z Jičína, kteří běhali orienťák a rádi si dali pivo. Občas udělali i nějaký prů… Organizovali třeba pivní štafetu a různé podobné akce,“ doplnil bez konkrétnějšího závěru.

Na konci března 2026 to bylo už jedenáct let co podlehl následkům těžkého úrazu po havárii na motorce. Teď by mu bylo 38 let.

Snad i tento příběh poslouží k připomenutí památky obyčejného kluka z Plzně, jenž si podmanil svět orientačního běhu i ve Skandinávii. „Všichni ho tam měli rádi. Byl to takový hezký příběh,“ zasnila se Barbora Voltrová na závěr...