Radek Šlouf

„Vzpomínám, že jsem se tehdy vody opravdu trošku bál,“ vybavuje si plzeňský rodák. „Přepadávala mě nějaká panika, nevím z jakého důvodu. Strašně jsem se bál těch velkých bójek pro parníky. Byla to jen nějaká moje vsugerovaná fobie, že pode mnou jsou veliké, neznáme ryby. Dokonce si pamatuji, že bylo období, zhruba půl roku, kdy jsem nepřišel na trénink,“ líčí Šlouf.

K tomu se přidaly i nepříjemné zdravotní lapálie. V dětství se mu několikrát vracela streptokoková onemocnění a rodiče ho na vodu nepustili, dokud nebyl zcela v pořádku. Naštěstí tu byl děda. Sám sice neměl žádnou vodáckou zkušenost, ale specifické prostředí se mu zarylo pod kůži, zamiloval si ho. Na tréninky tak později bral Radka hlavně on a když se benjamínkovi z nějakého důvodu nechtělo, prostě ho tam dotlačil. „Byl to zlatý, ale také ambiciózní dědeček, byť neměl vlastně žádnou sportovní minulost. O víkendu mě vozil na loděnici klidně dvakrát denně. I když nešlo o žádný organizovaný trénink, chtěl, abych hodinu makal. No, já to občas vyřešil tak, že jsem za Papírenským mostem, kam už na mě za zatáčku neviděl, vystoupil z lodi na břeh, sedl si, odpočíval a sledoval hodinky. Místo šedesáti jsem tak trénoval jen dvacet minut. Ale možná jsem si díky tomu nevypěstoval nechuť k tomuhle sportu, ba naopak,“ usmívá se Šlouf.

Nevypadá to úplně na typické začátky budoucího olympijského medailisty, že? Ale pozor, když sečtete klasické tréninky dvanáctiletého kluka a k tomu dědečkovy fáze navíc, vyjde vám hodně slušný týdenní zápřah. „Na vodě jsem byl často a při závodech jsem díky tomu jezdil vpředu. Měl jsem výsledky a mě moc bavilo závodit a být úspěšný. Když jsem se postavil na start po nemoci a skončil třeba třicátý, strašně mě to štvalo. Ten pocit, že nejsem konkurenceschopný, jsem nesnášel.“

I proto si Šlouf vybavuje také svůj vůbec první závod, když mu bylo sedm let. Konal se v Sedlci za Starým Plzencem, pouhý týden poté, co se začal učit pádlovat v loděnici na Prazdroji, kanoistickém oddílu blízko centra Plzně u řeky Radbuzy. „Bylo nás sedm kluků z Koterova, které do oddílu zlákal kamarád. A hned po týdnu první start. Pro děti začátečníky tehdy byly dva typy lodí – pomalejší a stabilnější placka a pak Zado-jive, která je užší a rychlejší. Jenže zpočátku já nebyl tak šikovný, abych se na ní udržel, proto jsem jel závody na té placce. Skončil jsem osmý, štvalo mě, jak ostatní kluci ovládají rychlejší loď a říkal si, že se to co nejrychleji musím naučit. Jenže pak jsem zjistil, že startovaly dohromady dvě kategorie, já byl v té mladší, takže jsem nakonec dostal medaili za třetí místo. A to pro mě byla ta nejlepší motivace,“ vzpomíná Šlouf.

Tuhle medaili má dodnes pečlivě schovanou. A vlastně má pro jeho kariéru stejnou vesmírnou hodnotu jako ty daleko těžší a z cennějšího kovu, se kterými později pózoval do televizních kamer.

Kajak, nebo kanoe?

Leckterého vodáka ta hloupá otázka může rozčílit. A jaký je rozdíl mezi kanoí a kajakem? Jestli to nevíš, tak nemá cenu se s tebou vůbec bavit! Tak pro pořádek. Kanoe je širší a pomalejší, ovládá se vkleče či sedu jednostranným pádlem. Kajak je naopak užší a rychlejší, sedíte v něm velmi nízko a používáte oboustranné pádlo, častěji označované jako dvoulisté pádlo. „Ale já mám k tomu velkou toleranci a myslím, že tak to má většina vodáků,“ reaguje Radek Šlouf. „Spíš si z toho děláme srandu a rádi poučíme lidi, kteří se ve vodáckém prostředí tolik neorientují. Vždyť můj sport se jmenuje rychlostní kanoistika a v něm jsou kanoe a kajak. Když k tomu přidáte veslování, což je zase jiný sport, je v tom už pěkný bordel. A pokud jde konkrétně o mě, já jsem začínal na kajaku a jezdím kajak, nicméně TJ Prazdroj, tedy můj mateřský klub, je historicky nejúspěšnější v tom, že vychovává skvělé kanoisty. Tak se v tom vyznejte,“ směje se.

Vždyť kanoistou byl Karel Kožíšek starší, srdce a duše loděnice, mistrem světa i Evropy v kanoistice se stal jeho syn Karel, který nyní Prazdroji šéfuje. A Radek Šlouf v dětství prošel trenérským drilem Jaroslava Maliny staršího, rovněž kanoisty. Bylo tedy logické, že po začátcích v kajaku měl také mladík z Koterova přesedlat zhruba ve dvanácti letech do kanoe, což udělala většina dětí v klubu. „Pojď, umíme tě to naučit lépe než kajak, v kanoi je i menší konkurence,“ slyšel od trenérů. Problém byl v tom, že Šloufovi šel kajak ze všech vrstevníků nejlépe. „Byl jsem úspěšný i v celorepublikovém měřítku. Naopak s kanoí jsem moc dobrý nebyl. Cvakal jsem se, neuměl loď ovládat. Nepřemluvili mě. Ale cením si toho, že to nepostavili buď, anebo, přestože jsem pak vlastně neměl co se kamarádů vrstevníků týče s kým trénovat. Na soustředěních jsem jezdil s těmi staršími, klukama i holkama. Vyšli mi v klubu vstříc, čehož si moc vážím,“ děkuje.

Sportovní průpravu měl Šlouf od dětství, doma v Koterově už jako malý capart chodil cvičit do Sokola, později přidal florbal či hasičský sport. „Florbal jsem hrál asi do čtrnácti let. Na všeobecnou přípravu ideální, ale trpěl jsem tím, že jsem byl povahou takový individualista. Proto mi kolektivní sport příliš neseděl. V dětství jsem to vnímal daleko víc než v dospělosti, kdy už člověk přemýšlí jinak. Protože čtyřkajak, na kterém jsem později získal dvě medaile z mistrovství světa, je vlastně kolektivní záležitost, týmová práce,“ vysvětluje. Na florbalu to vyřešil tím, že si u trenérů vyprosil, aby ho postavili do branky. „Tam jsem se cítil lépe. Byl jsem součástí týmu, ale jen na mě bylo, abych míček nepustil do branky. A šlo mi to o hodně lépe, než v poli s florbalkou. Díky tomu jsem ještě další dva roky u florbalu vydržel.“

Ale prioritou byla loděnice na Prazdroji. Ve třinácti letech Šlouf přesedlal na dlouhou závodní loď, která se již prakticky neliší od těch v dospělých kategoriích. Pět metrů dlouhá, dvanáct kilogramů váhy. Jen vnitřek je uzpůsobený věku, stejně jako u oblečení zde máte velikosti S, M, L a tak dále. „Znovu jsem tehdy zimu promarodil, ale když přišly jarní závody, pořád jsem se zlepšoval. Když se pak jelo žákovské mistrovství republiky, skončil jsem sice devátý, ale jako první z mého ročníku narození 1994. Přede mnou byli vesměs o rok starší kluci. Později jsem zjistil, že tenhle ročník se bral jako hodně dobrý, zatímco ten náš slabší. Tehdy jsem si asi poprvé řekl, wow, tohle úsilí někam povede. Byl to další moment, který mě hodně namotivoval. Nastavil jsem si to tak, že další rok už budu já ten nejrychlejší a nedopustím, aby mě mladší kluci předjížděli,“ ohlíží se.

Sezona obvykle kanoistům končí v září, další závody jsou až v dubnu. Půl roku tak vyplňujete jen tréninkem na suchu, všeobecnou přípravou. Běhání, posilovna. Udržet chuť a koncentraci není jednoduché, právě v tomhle období bývá v mladších kategoriích největší „úmrtnost“. Šlouf vydržel, hlavu si nastavil správně, dřel, naučil se jít přes bolest. A další sezonu už v individuálních kláních nenašel přemožitele. „Jediné momenty, kdy jsem nevyhrával, byly na debl nebo čtyřkajaku. A zpětně vím, že to byla moje chyba. Tehdy jsem ještě neuměl hrát týmově, neuvědomoval si, co je potřeba. Byl tam pocit: Já jsem nejlepší z nich, ostatní se přizpůsobí. Až později jsem naplno pochopil, že takhle to na lodi ve více lidech nefunguje,“ pokyvuje elitní kanoista.

Zároveň to bylo hodně smutné období. Prvního individuálního českého titulu, který Šlouf vybojoval ve čtrnácti letech, se děda bohužel nedožil. „V kanoistice mě provázel od nějakých deseti let hlavně on. Rodiče mě vždycky podporovali, ale později začali provozovat v Koterově na návsi hospodu, do toho měl táta přes den ještě svoji práci. Volný čas jim prakticky nezbýval. Takže doprovod na závody a na tréninky převzal hlavně děda. Podporoval mě ve chvílích, kdy mi bylo ouvej, já zase věděl, že když se mi nebude chtít, děda mě k tréninku nějak dokope. Byl součástí mého sportu. A i když mi bylo teprve čtrnáct, měl jsem to nastavené tak, že už kvůli němu a všemu, co všechno pro mě udělal, musím tu cestu do světa velké kanoistiky vyhrát.“

Od té chvíle už se nestalo, že by Šloufa někdo do trénování musel nutit. Nebo že by si sám chtěl ulevit. Naopak. Uvnitř to cítil tak, že čím víc bude makat, tím bude lepší. Dřel i kvůli tomu, aby odlesk dalších medailových úspěchů posílal někam nahoru k nebi.

Z Plzně do Dukly

Plnoletost a zároveň rozcestí, přechod do dospělé kategorie. Pro Šloufa, potažmo oddíl TJ Prazdroj, to znamenalo konec podpory Sportovního centra mládeže i Nadace sportující mládeže, které finančně podporují největší talenty. Pokud chcete jít dál, je potřeba, aby sportovce vzalo pod křídla vrcholové středisko. Samotný oddíl už není schopen ufinancovat přípravu dospělého člověka na reprezentační úrovni, zajistit soustředění v zahraniční, ubytování na závodech po Evropě, výjezdy do tepla. Pokud splníte kritéria, jsou dvě možnosti resortních sportovních center. Dukla a Viktoria VSC.

„Dukla měla v té době velký přetlak. Ročník 1993, ten nade mnou, byl extrémně silný. Pepa Dostál, Kuba Špicar a další kluci. Vyhrávali juniorská mistrovství světa, Evropy. Takže neměli potřebu, aby se mi sami ozývali,“ ohlíží se Šlouf. Karel Kožíšek mladší, který Duklou prošel a prostředí dobře znal, se mu snažil najít místo. Nejprve to vypadalo na Viktorii, kde nebyla taková konkurence a měl by šanci ihned se prosadit mezi staršími ročníky. Zajištěné soustředění, tréninkové zázemí, k tomu finanční ohodnocení. To na Dukle, kam ve stejnou dobu naskočili ti nejlepší z celé republiky, mu takové podmínky okamžitě nabídnout nemohli. „Když jsem se byl ukázat vedoucímu střediska Petru Náprstkovi, řekl: No hele, já tě registruju. Domluvíme se takhle. Když tě trenér bude chtít, tak já tě do té Dukly tedy vezmu… Rozhodně to neznělo tak, že ve mně vidí kdovíjaký potenciál a že by se o mě pral,“ líčí Plzeňan.

Měl štěstí, že tím trenérem byl Jan Souček. Úspěšný rychlostní kanoista, patnáctý muž z olympijských her v Sydney 2000, zrovna ukončil aktivní kariéru a začal vychovávat nástupce. A Šloufa jeho první slova zahřála. „Rád si tě vezmu, rozšíříme skupinu a uvidíme, co z toho vypadne.“ Bylo rozhodnuto, mladík ze západu Čech se stal součástí Dukly. „Pokud jsem si do té doby myslel, že trénuji hodně, pochopil jsem opak. V Plzni jsem na řece trávil spoustu času, ale vlastně to bylo takové lážo plážo. Oproti tomu, co jsem pak poznal, v nulové intenzitě. Najednou jsem měl držet tempo se staršími kluky, horko těžko se dotahoval na ty nejlepší. Zpočátku jsem toho nebyl absolutně schopný, ale zvykl jsem si,“ vzpomíná Šlouf.

Train hard, but smart. Trénuj tvrdě, ale chytře. To je motto, se kterým se vrhl do práce.

V té době už z něj byl také zamilovaný mladý muž, v Praze si našel přítelkyni Lucii. Jak jinak, u vody, protože také ona se kanoistice věnovala, stejně jako její rodiče. „V Plzni jsem ještě studoval sportovní gymnázium, do maturity měl dva roky. Takže v pátek po škole jsem sedl na vlak do Prahy, u přítelkyně rodičů strávil víkend a v pondělí brzy ráno se vracel zpátky. A protože jsme v trenérově skupině všichni ještě studovali, program připravil tak, abychom toho nejvíc odmakali právě o víkendech.“

Hned první rok v Dukle ho vystřelil výkonnostně ne o loď, ale o parník dopředu. Ventil, což je Šloufova letitá přezdívka ve vodácké branži, začal mohutně upouštět páru.

Od zlata v Plovdivu k olympijskému bronzu v Tokiu

Červenec 2016, na závodní kanál v bulharském Plovdivu ostře praží slunce, jeho paprsky se oslnivě odráží od vodní hladiny. Pro české mladíky Tomáše Veselého s Radkem Šloufem je to zlatý třpyt. Na mistrovství světa do 23 let předvádí ve finále deblkajaku na kilometrové trati parádní jízdu, už po pěti stech metrech mají na čele výrazný náskok a v cíli slaví životní triumf. „Dvě stě metrů před cílem, kdy jsme začali s finišem, jsem už věděl, že to nemůžeme pustit. Byla to super jízda a skvělý zážitek,“ komentuje Šlouf zlatou jízdu. V jednadvaceti letech se mu na krku houpe první velká světová medaile.

Hned o rok později přibude další. Doma, na světovém šampionátu v Račicích. Šlouf se pár měsíců předtím stal součástí českého čtyřkajaku, s klubovým parťákem z Dukly Jakubem Špicarem v něm nahradili Josefa Dostála s Lukášem Trefilem, kteří se chtěli věnovat jiné disciplíně. A společně s Danielem Havlem a Janem Štěrbou v ohlušující atmosféře vybojovali na půlkilometrové trati bronzové medaile. Plzeňan byl zároveň nejmladším členem posádky. „Mohl jsem ten rok ještě znovu startovat na šampionátu do 23 let. Oba zvládnout nešlo a jsem rád, že jsem se rozhodl pro čtyřkajak dospělých. Zároveň jsem poznal, jak ohromný rozdíl ve výkonnosti je mezi třiadvacítkou a dospělou kategorií. Proto tenhle bronz stavím výš než juniorské zlato,“ srovnává Šlouf.

Definitivně prorazil do světové kanoistiky.

A v hlavě už mu probleskoval další sen, který si chtěl splnit. Olympijské hry. Ty nejbližší. Tokio 2020. Nakonec však s ročním odkladem kvůli devastujícím následkům covidu, který ochromil svět.

Josef Dostál měl v tu dobu vystavené doma už tři olympijské medaile, bronz z Londýna 2012 a stříbro a bronz z Ria 2016. Radek Šlouf měl jeho fotku vystavenou jako vzor, na Dukle pak měli skříňku hned vedle sebe. Na začátku roku 2019 si sedli a dohodli, že společně zkusí štěstí s deblkajakem na kilometrové trati. Tedy disciplíně, která byla na programu her v Japonsku. A spojení fungovalo, hned po pár měsících spolupráce obsadili čtvrté místo na mistrovství světa v Szegedu, čímž potvrdili nominaci na olympijské hry. V květnu 2021, pár týdnů před hrami, na stejném maďarském kanále slavili druhé místo v klání Světového poháru. Jen vítězní Němci jejich útoku odolali. „Plzeňský expres!“ křičel v cíli o rok a půl starší Dostál na počest domovského klubu svého parťáka. „Radek hodil hodně uhlí pod kotel a byla tam pára do finiše,“ chválila Šloufa největší česká kanoistická hvězda. A „Ventil“ se spokojeně usmíval...

Bronzový závod v Tokiu byl vyvrcholením jejich spolupráce. Napsalo se o něm spoustu. O hrách bez diváků, s všudypřítomnými rouškami. O Dostálově zklamání z předchozího individuálního závodu, v němž na medaili nedosáhl a psychicky se musel dát rychle do kupy. O rozvážném úvodu finálové jízdy a o to báječnějším finiši české posádky. O tvrdém ataku Maďarů, kterému museli Šlouf s Dostálem čelit až do posledního záběru a nakonec bronz uhájili o pouhé čtyři desetinky vteřiny. O nervózním vyčkávání v cíli, než se ještě prozkoumala cílová fotografie. O ohromné euforii a radostné úlevě vzápětí poté, co byl verdikt definitivní. Nebo o poškozeném pádle, s nímž Šlouf absolvoval finálovou jízdu a před parťákem to raději tajil, protože prasklinu objevil už po semifinálové jízdě, ale nářadí měnit v klíčové chvíli nechtěl. O Dostálově následné námitce, že se pádlo mohlo zlomit hned na startu při úvodním záběru i odlehčující Plzeňanově reakci, že to na startu přece moc nerve. O přízni Štěstěny, že se tak nestalo a pro Česko vybojovali na netradičních tokijských hrách poslední, devátou medaili.

Ale co z těch zážitků utkvělo v paměti nejvíc právě Šloufovi?

„Já vlastně nevím, co je fikce a co realita,“ odvětí tajemně a vzápětí začne vyprávět svůj malý příběh. „My jsme do Tokia přijeli už v září 2019 na předolympijskou regatu, ty závody byly generálkou pro nový olympijský kanál, měla se otestovat voda, povětrnostní podmínky, veškeré zázemí areálu. Už bylo po sezoně, pojali jsme to s Pepou spíš jako dovolenou, nechtěli si narušit dlouhodobý program přípravy, která směřovala k olympiádě. Moc se mi tam líbilo. Všechno jsem si obešel, vciťoval se do různých detailů. Do toho jsem si zrovna četl knížku, která pojednávala o vizualizacích a podobných věcech a já se tím inspiroval. Jednoho dne jsem si sedl na břeh a sledoval cílovou linii kanálu. A začal si vizualizovat a do detailu představovat olympijský závod, v němž z břehu sleduji sám sebe s Pepou. Jak finišujeme a projíždíme cílem na pozici, kterou jsem si přál. Nežil jsem v představě, že můžeme vyhrát zlato, ale že medaile je reálná. Bylo to jako film. Tohle jsem v sobě nosil po celé další dva roky, než olympiáda začala. Pomáhalo mi to později i ve chvílích největší tréninkové bolesti. Říkal jsem si: Teď nesmíš polevit, musíš pořád vydržet na sto procent, jinak to nedopadne, jak sis naplánoval. A víte, co je nejzajímavější? Když se teď vracím k olympiádě, tak u těch obrázků, které se mi v hlavě roztočí, vlastně nevím, co z toho je realita a co fikce, kterou jsem si naplánoval už dva roky předtím. Překrývají se.“

Rušný život po olympiádě

Olympijská medaile sportovci roztočí seriál oficiálních setkání, rozhovorů, natáčení, focení. Neminuly samozřejmě ani Šloufa. Přijetí na plzeňské radnici, oslavy v domovské loděnici na Prazdroji, ovace dětí na oblíbené Sportmanii, když jim přivezl ukázat tokijský bronz, ranní vysílání v televizním studiu, spousta dalších akcí. Ale rok 2021 byl pro něj ještě významnějším životním zlomem.

30. září si Šlouf řekl na radnici „ano“ se svou přítelkyní Lucií. V úzkém kruhu, pouze se svědky. Velká svatební oslava se konala až o týden později. „Z praktických důvodů. Svatbu jsme plánovali na 9. října, jenže kvůli volbám by nás matrikářky nemohly oddat. Takže jsme to museli takhle rozložit,“ vysvětloval čerstvý ženich.

Na svatbě samozřejmě nechyběl ani parťák Josef Dostál. Ale to už tušili, že jejich společná a úspěšná spolupráce na vodě končí. Hlavním důvodem byla skutečnost, že na dalších hrách v Paříži 2024 byla „jejich“ kilometrová distance zkrácena na 500 metrů. Dostál se později rozhodl soustředit na singlkajak (K1) a olympijský cyklus završil úchvatnou finálovou jízdou v Paříži a zlatou medailí na kilometrové trati. Šlouf se naopak přesunul do české sestavy čtyřkajaku a s Jakubem Špicarem, Jakubem Brabcem a Jakubem Zavřelem plánovali rovněž získat účast na hrách ve Francii, v disciplíně K4 500 metrů.

Jenže něco se zadrhlo, tenhle čtyřčlenný stroj nefungoval optimálně. Marný boj vyvrcholil na světovém šampionátu v Duisburgu 2023, při poslední šanci urvat olympijské místo. Jenže čtyřkajak dojel v semifinále až šestý, doplatil na nevydařenou rozjížďku, která ho poslala do boje s elitními posádkami. Olympijský sen se rozplynul. „Bylo to hořké zklamání. Uvnitř jsem cítil, že nefungujeme, celkově se naše souhra rozbořila. Otvírali jsme to mezi sebou, probírali a povídali si o tom, jenže žádné zlepšení nepřišlo. V Duisburgu jsme nakonec předvedli to nejhoší, totální dno. Ale myslím, že i kdybychom tam ukázali nejlepší jízdu, které jsme byli schopní, na Paříž by to nestačilo,“ uznává Šlouf.

Útěchu z nepovedené snahy nacházel doma. V březnu 2023 mu manželka Lucie porodila dceru Isabel Niké, učil se být pozorným chotěm a skvělým tátou. „Čas jsem začal vnímat jinak. Do té doby jsem coby profesionální sportovec řešil každý svůj prd, teď řeším ten Izabelky,“ líčil Šlouf s nadsázkou v jednom z rozhovorů. „Zároveň se snažím trénovat co nejeefektivněji, abych mohl trávit čas s holkama.“

Netušil, že brzy toho času bude mít daleko víc. Nedobrovolně, celých dvacet měsíců...

Slzy radosti v Račicích

Přišlo to nečekaně, bez varování. Toho rána se probudil a sykl bolestí. V zádech cukalo tak intenzivně, jakoby se v nich skříply všechny svaly. Den dva i tak zkoušel trénovat, bolest přemoci, záda rozhýbat, ale stav se tím jen zhoršoval. Ani krátká tréninková pauza nepomohla, zranění a bolesti se brzy ozvaly znovu. Až důkladné vyšetření odhalilo příčiny.

„Ruply mi mezižeberní svaly, k tomu se přidala únavová zlomenina devátého a desátého žebra. Všechno zřejmě vzniklo z dlouhodobé únavy a přetížení. A psychicky domu nepřidalo ani zklamání z toho, že jsem se nedostal se čtyřkajakem do Paříže,“ uvažuje Šlouf.

Musel se obrnit trpělivostí, čas ubíhal nekonečně pomalu, přišel o celou sezonu, než se mohl znovu vrátit k plnohodnotnému tréninku. Ale hlavu, tak jako mnohokrát předtím, si uměl nastavit správně. Hořkost jménem Paříž vyměnila motivace k návratu.

„Došlo mi, že můžu přijít o tenhle sport, když se z toho zranění nedostanu, že přijde v úvozovkách nějaký normální život. A já tenhle zlom ještě dopustit nechtěl,“ říká.

Nic nezabalil, uzdravoval se a nepřestal doufat v návrat. Bolest z tréninků pro něj byla odměnou, že tělo i ve třiceti letech znovu poslouchá. A v kalendáři odpočítával čas, který zbýval do června 2025. Do startu mistrovství Evropy v domácí Labe Areně v Račicích.

Český čtyřkajak do něj vstoupil v novém složení. Trio Šlouf, Havel, Špicar doplnil Michal Kulich. Zatímco první tři měli místo jisté již po prvních nominačních závodech, na čtvrté jméno se čekalo nejdéle, jasno bylo jen pár týdnů před začátkem evropského podniku. Kulich, který se rok předtím stal šampionem starého kontinentu do 23 let, nakonec zaujal pozici háčka a zkušenější Špicar se posunul na třetí pozici. „Nevyhlašovali jsme ambice na medaili, ale zároveň věděli, že můžeme pomýšlet na hodně hezký výsledek,“ ohlíží se zadák Šlouf.

V sobotu 21. června, v den letního slunovratu, prožil velký comeback. Česká posádka se na půlkilometrové trati zaskvěla parádní druhou polovinou závodu, loď jako šíp protínala vodní hladinu, doslova letěla, kvartet borců hnal i frenetický řev fanoušků. V báječné atmosféře náš čtyřkajak nestačil pouze na vítězné Portugalce. Stříbro znamenalo pro Česko historicky první medaili z mistrovství Evropy v disciplíně K4 500 metrů.

„Já jsem obrečel i Tokio hned po závodě. Ale tady extrémně. Prostě jsem se opřel o zábradlí a slzy se valily. Všechny emoce ze mě šly ven. Ten závod jsem si hrozně užíval, cítil jsem, že máme tempo pod kontrolou. Strašně jsem se těšil na finiš. Na poslední dvoustovce jsme ještě zrychlili a dali do toho úplně všechno,“ líčí Šlouf a i s odstupem času se mu zaleskne v očích.

Na konec kariéry nemyslí. Ještě chce na čtyřkajaku zabojovat o další olympijský sen, účast na hrách v Los Angeles 2028. Ale i kdyby se to nepovedlo, u vody ho budete potkávat pořád. Kromě vysokoškolského studia si dokončuje také trenérskou licenci A. Roli kouče už si ostatně zkusil během vleklého zranění, juniorskou reprezentaci doprovázel na mistrovství světa i Evropy, snažil se následovníkům vštěpit svůj pohled. „Perfektní zkušenost. Poznal jsem tenhle sport i z druhé strany, kdy vy jste na břehu a dávate pokyny. Možná jsem to dřív úplně nedocenil, ale uvědomil jsem si naplno, jak důležitou součástí výkonu trenér je,“ míní Šlouf.

Třeba to bude právě on, plzeňský Ventil, kdo jednou vychová dalšího olympionika.