Jana Altmannová (rozená Reissová)

Od gymnastiky k běhu

Jana Reissová se narodila v roce 1996 do sportovní rodiny. Tatínek Ota Reiss podnikal, maminka Petra Reissová zůstala v domácnosti a vedla své dvě děti, Janu a jejího bratra Michala k pohybu a zdravému životnímu stylu. Každý den byl v rodině Reissových naplněný sportem. Jana odmalička chodívala na gymnastiku, plavala a tancovala. Rodina se účastnila i různých amatérských závodů a Janu bavilo už jako malou soutěžit a ještě víc ji bavilo vyhrávat.

„Podle hodnocení dospělých mi sice gymnastika šla, ale byla jsem na ni moc vysoká, takže jsem ve třinácti na doporučení tehdejšího gymnastického trenéra Daniela Šika zkusila atletiku. Když jako dítě začínáte s atletikou, věnujete se všem disciplínám a zjišťujete, která vám půjde nejlíp. U mě to nejdřív vypadalo na víceboj, ale nakonec se ukázalo, že nejlepší bude běh přes překážky. Zaměřila jsem se proto na tuto sportovní disciplínu, postupně jsem vyhrávala závody, až jsem se dostala na mistrovství světa,“ vzpomíná Jana.

V Janině kariéře sehráli velmi důležitou roli trenéři Michal Černý a Vladimír Bartůněk, s nimiž spolupracovala v AK Škoda Plzeň. Jana byla pilná, trénovala a dbala na správný jídelníček. „Nedělalo mi to problém, byla jsem vychovaná sparťansky, naši mě od začátku vedli k disciplíně. Vyhovovalo mi mít přísnější trenéry,“ říká Jana.

Jana se pustila do tréninků svědomitě a s nadšením. Trenéři o své nadané svěřenkyni říkali, že je poctivá a precizní. Nebylo divu, že přicházel jeden úspěch za druhým. V roce 2013 Jana na Velké ceně Chebu zaběhla s časem 41,99 sekund na trati 300 metrů s překážkami nový český dorostenecký rekord, který vydržel nepřekonán celých devět let. Na mistrovství světa do 17 let skončila na celkovém čtvrtém místě a na mistrovství světa do 19 let se umístila na místě desátém. Během své atletické kariéry vyhrála i nespočet republikových medailí v celkem sedmi disciplínách.

Na základě své pověsti a výkonů byla Jana doporučena jako sparring partner (tréninkový partner) pro Barboru Špotákovou, která ji na to konto pozvala na soustředění na Kanárské ostrovy, kde pobývali i další elitní sportovkyně a sportovci. Janu jakožto začínající atletku toto setkání povzbudilo a vlilo ji do žil další energii. Dodnes setkání s Barborou Špotákovou chápe jako klíčový okamžik ve své kariéře, ačkoli se každá věnovala jinému sportu.

Pro Janu bylo v této době velmi důležité, že měla po celou dobu podporu své rodiny, svého přítele i kamarádů, což ji motivovalo a posouvalo dopředu. Dodnes říká, že atletika pro ni byla vášeň a naplnění života. A díky sportu poznala i svoji životní lásku, sportovce Miroslava Altmanna, za kterého se v roce 2024 vdala.

Domácí kváskový chléb

V atletice, tak jako i v jiných sportech, je velmi důležitá strava, a tak Jana velmi dbala na svůj jídelníček. Odmalička byla zvyklá jíst zdravě, dopřávat si hodně zeleniny, zařazovat bio a makrobiotickou stravu. Janin tatínek dokonce vyvinul speciální domácí pekárničku na kváskový chléb z nešlechtěných obilovin, kterou si potom s sebou Jana vzala i na svůj pobyt do USA.

O svačiny, obědy a večeře se Janě starala maminka. Dodnes vzpomíná na výborný domácí chleba, který před závody jídávala s oříškovým máslem a s medem, což jí dodávalo hodně energie. V Janině rodině se maso jedlo spíše výjimečně, ale když začala mít na závodech dobré výsledky, trenéři se zasadili o to, aby do jídelníčku zařadila více živočišných bílkovin. „Na mých výkonech to bylo opravdu hodně znát. Jsem přesvědčená o tom, že když jíte kvalitně, vydržíte mnohem víc a minimalizujete riziko zranění,“ dodává Jana.

Jídlo bylo jen jedním dílkem skládanky Janina sportovního úspěchu. Důležitý byl pochopitelně i pravidelný režim: škola, tréninky, spánek. Jana měla tu výhodu, že ji sportovat bavilo, že se do sportu nikdy nemusela nutit. Po vyučování tak utíkala na trénink, který trval dvě a půl až tři hodiny, potom spěchala domů, aby napsala úkoly a šla včas spát. Takhle se to opakovalo téměř každý den. Někdy si dopřávala masáž nebo saunu, aby lépe regenerovala. Většinu víkendů v sezóně pak měla Jana také jasný program: závody. Ani mimo sezónu o víkendech nezahálela a zařadila další tréninky či soustředění.

Dobrá ve sportu i ve škole

Vedle atletiky se Janě dařilo také při studiu. S výbornými výsledky vystudovala Gymnázium v Plzni na Mikulášském náměstí se zaměřením na matematiku a přírodní vědy. Od malička se věnovala angličtině, kterou nebrala jako povinnost, ale jako něco, co ji doopravdy baví. Mimoděk se tak připravovala na svůj pobyt v USA. „Na gymnáziu jsem měla individuální studijní plán, což se hodilo, protože jsem věděla, kdy budu zkoušená. Studium mi nikdy nepřipadalo zvlášť náročné, na zkoušky jsem se dokázala připravit rychle a zpětně viděno jsem si život i v zápřahu, ve kterém jsem byla, užívala,“ konstatuje Jana a dodává: „Když sportujete, čistíte si tím hlavu a pak se vám mnohem lépe učí. Sport, i když už ne na vrcholové úrovni, jsem proto pak praktikovala i při studiu medicíny.“

V atletice se Jana octla na vrcholu v sedmnácti letech. V roce 2013 odjela na mistrovství světa dorostenců v Doněcku na Ukrajině, což dodnes považuje za jeden z největších milníků své sportovní kariéry. „Tehdy jsem si uvědomila, že sport můžu dělat vrcholově, že bych se mohla dostat třeba i na olympiádu,“ vzpomíná Jana.

Na mistrovství světa dorostenců tehdy přijeli i vyhledávači talentů ze Spojených států amerických a Jany si všimli. Dostala hned několik nabídek vycestovat. Zatím je ale nechtěla využít. Dál trénovala a učila se. O rok později se kvalifikovala na mistrovství světa juniorů – a tam ji opět oslovili koučové z USA. Druhou šanci si už utéct nenechala. Promluvila si s rodinou i s přítelem a rozhodla se na rok odjet, poznat jiný atletický svět a vypilovat angličtinu. Vybírala mezi Floridou a Georgií, doufala ve Floridu, ale nakonec na ni zbyla Georgie. Ještě než do USA odletěla, musela projít administrativním kolečkem a složit americkou maturitu SAT, na kterou se čeští studenti připravují běžně alespoň půl roku. Jana měla dva týdny. A zvládla to.

„Do té doby jsem měla poměrně snadný život a žila jsem v určité bublině. Doma jsem měla prvotřídní zázemí a servis, chodila jsem do školy, trénovala jsem, účastnila se závodů. V USA jsem najednou byla sama za sebe. Bydlela jsem v bytě společně se studentkou a atletkou z Černé Hory. Poprvé jsem si musela sama vařit. Dovezla jsem si s sebou veškeré vybavení, včetně domácí pekárny na chleba,“ vypráví Jana.

Americký sen

Nadšení z cesty za „velkou louži“ vystřídalo zklamání. Univerzitní život a studium si Jana užívala, tréninky už o poznání méně. Po tréninku neexistovala jiná regenerace než ledování. Žádné sauny, žádné masáže. Jana byla zvyklá hodně běhat, ale v USA podstupovala jiné typy tréninků. Čtyřikrát týdně v pět ráno nastoupila spolu s ostatními do posilovny a učila se zvedat větší váhy. Potom spěchala do školy a odpoledne na trénink. Místo delších běhů šlo hlavně o kratší sprinty.

Dny ubíhaly v podobném rytmu – a pak přišlo zranění. Jana při tréninku překážek špatně došlápla a způsobila si únavovou zlomeninu nártu. Trenér jí řekl, aby běžela dál. Chystala se totiž na závody, kterých se měla i přes svůj čerstvý hendikep zúčastnit. Nakonec i trenér uznal, že se zraněným kotníkem nemůže zvládnout běh na 400 metrů přes překážky a navrhl Janě, aby zkusila tyčku, kterou dřív také dělávala. Dostala prášky proti bolesti, které nepomáhaly, a šla na startovní čáru. Ještě tři měsíce potom nosila ortézu.

Dostat se znovu do formy

Po roce se Jana vrátila domů proměněná. Do Států odjížděla velmi štíhlá a perfektně vyrýsovaná a i když se snažila dbát na jídelníček, na který byla zvyklá z domova, stejně se na její fyzické stavbě podepsal americký styl života. „Ve společné jídelně jsem byla jen párkrát, ale i tak se to do mého těla promítlo. Američané jsou zvyklí na obrovské porce, takže snadno zapomenete, jak má vypadat normální zdravé jídlo. Kvůli zranění i způsobu tréninku jsem se zhoršila i po běžecké stránce. Odjížděla jsem jako „holčička“ a vrátila se jako žena,“ konstatuje Jana.

Když přiletěla zpátky do České republiky, začala znovu poctivě trénovat a účastnila se prestižních závodů. Vybojovala ještě dvě medaile na mistrovství ČR ve štafetě a zúčastnila se i mezistátního utkání – bohužel, limit na mistrovství Evropy Janě o pár setin unikl.

Sportovní kariéru pak ukončila v roce 2019, kdy na pomyslnou misku vah dala své priority. Důležitější se pro ni v tu chvíli stalo studium medicíny, které bylo náročné a nešlo skloubit s profesionální kariérou sportovkyně. Jana medicínu úspěšně dostudovala v roce 2023 a vybrala si specializaci praktická lékařka pro dospělé, aby mohla pozitivně ovlivňovat zdraví lidí na základě primární prevence.

Rozhodnutí odejít z atletiky pro Janu nebylo tak bolestivé jako bývá pro sportovkyně, které jsou zrovna na vrcholu kariéry a vyhrávají jeden závod za druhým. Na českou atletiku dodnes vzpomíná s láskou. Kvituje nasazení jednotlivců a starostlivost trenérů, kteří jí a dalším svěřencům zajistili nadstandardní servis.

Kolegialita a podpora

Jana se několik let pohybovala na špičce žákovského až juniorského sportu v České republice. Nikdy ale nezažila pocit, že by jí kolegyně cokoli záviděly. „Byla jsem ten typ, který si šel za svým a moc jsem se neotáčela a neřešila, kdo si co myslí. Dělala jsem to, co jsem milovala a nic negativního jsem bohudík nepociťovala,“ říká.

Naopak velmi ráda vzpomíná na kolegialitu, kterou zažila jak od již zmíněné Barbory Špotákové, tak od Zuzany Hejnové, atletky, která se také specializovala na běh na 400 metrů překážek. Na jednom atletickém setkání Zuzana Hejnová za Janou přišla a popřála jí štěstí při závodech. Pro Janu – jako mladou atletku – to bylo od úspěšné olympioničky velké povzbuzení. „Vždycky jsem se na závody těšila. Sportovkyně a sportovci jsou skvělí lidi, mají obrovskou disciplínu a pro mě jsou jako druhá rodina,“ dodává Jana.

Výborných výsledků mladé atletky si všimla i Nadace sportující mládeže, která každoročně uděluje titul Sportovec Plzně. Jana v letech 2011, 2012 a 2013 nechyběla mezi oceněnými, v roce 2014 se dokonce stala absolutní vítězkou v kategorii dorostu. Za rok 2013 obdržela i Cenu rektora ZČU v Plzni. S Nadací sportující mládeže je Jana v kontaktu dodnes. Účastní se předávání cen novým talentům a během studia medicíny se zapojila i do testování sportovních zdatností dětí ve školkách.

Sama považuje za velmi důležité předávat sportovní návyky už těm nejmenším dětem a pomáhat jim na cestě za jejich sny. „Dítě, které sportuje, nebude tolik času trávit u počítače nebo se jen tak poflakovat po ulici, pít alkohol, kouřit. I svoji dceru chceme s manželem vést ke sportu odmalička a chceme jít jako rodiče příkladem,“ říká.

Pohyb jako součást dne

Jana má celý život ještě jednu vášeň, a tou je umění. Hrála na klavír a odmalička malovala. Dokonce jako dítě vyhrála několik výtvarných soutěží a po základní škole zvažovala, že by se přihlásila na uměleckou školu, ale nakonec usoudila, že gymnázium a následné studium vysoké školy bude přece jen praktičtější. Malování obrazů si proto nechala jako odpočinkovou aktivitu, ke které se vrací, když má náladu tvořit. Krom toho ráda čte a cestuje.

Velkou část dne i nyní věnuje hlavně pohybu. Nikdy neměla potíž v tom být trenérkou sama sobě a vycepovat se k výkonům. Chodí běhat a plavat, dopřává si venkovní workouty nebo crossfit. Miluje, když má propocené tričko. „Potřebuju prostě endorfiny, které pohyb přináší. Život se sportem je krásnější, pestřejší a hlavně člověk bere vše s větším nadhledem a hned se při různých výzvách nehroutí. Sport dodává vnitřní sílu, odolnost a disciplínu, která je pro dnešní mladou generaci tak potřebná,“ konstatuje.

Začínajícím atletkám a atletům Jana vzkazuje, že sport by je měl hlavně bavit, že by ho měli dělat s láskou. „Osobně jsem sportu dala všechno a nelituju toho. Jsem vděčná za všechno, co mi atletika dala. Nikdy jsem neměla pocit, že atletice cokoli obětovávám,“ uzavírá Jana.