Jan Louda

Devatenáctiletý Jan Louda, čerstvě student bakalářského oboru na Západočeské univerzitě, měsíc předtím na turnaji v ukrajinském Charkově poprvé triumfoval na prestižní akci kategorie International Challenge. Nečekaný, o to cennější úspěch. Sebevědomí rostlo, cítil formu, sílu. Stačil mžik, aby se všechno změnilo. „Blízko Humpolce jsme okolo půlnoci dostali smyk, auto prásklo do svodidel, párkrát jsme se přetočili okolo osy. Bylo štěstí, že jsme zůstali na krajnici. Raději nedomýšlet, co by se stalo, kdyby to do nás v plné rychlosti narval svištící kamion,“ vzpomíná Jan Louda, který v tu chvíli seděl na zadním sedadle za řidičem.

Potlučená čtveřice se vyhrabala z poničeného vozu, záchranka všechny odvezla do jihlavské nemocnice. Kouč Rubáš vyvázl s vykloubeným ramenem, Sabině Šinovské s Ondřejem Králem po narazu hlavou do airbagů praskly oční žilky a týdny trvalo, než odezněly mžitky a bolesti. Louda cítil zvláštní ztuhlost kolem krku, hlavu měl už při převozu zafixovanou, lékař ho okamžitě poslal na CT vyšetření. „Okolo páté ráno doktor volal rodičům. Zvedla to mamka, muselo to pro ni být hrozné. Slyšel jsem, jak mluví o zlomené krční páteři, že se rozhodují, zda mě operovat, převézt do Prahy... Jeden z nejemotivnějších momentů v životě,“ popisuje Louda. Další podrobná vyšetření naštěstí hrozbu operace i přes mnohočetné zlomeninky odvrátila. V té době už randil s Renátou, dcerou přednosty Kardiologické kliniky ve FN Plzeň Richarda a dětské neuroložky Jitky Rokytových. Díky jejich intervenci mladého badmintonistu převezl vrtulník záchranné služby do Plzně, kde si ještě několik dnů poležel. Na sport musel český talent načas zapomenout. „Čtyři měsíce jsem nosil kruníř, spal v něm. Když jsem odešel z nemocnice, za pár dnů si se mnou trenér Pepa Rubáš dal sraz na kafe. Čekal jsem, že si trochu nasype popel na hlavu, vždyť v takových podmínkách řídil po dálnici jako pitomec. Ale projevila se taková jeho neempatičnost. Nějaká omluva sice proběhla, ale přišlo mi to neupřímné. Spíš hned začal řešit, jak bych si mohl alespoň doma natáhnout gumu, posilovat nohy, ruce, že bych mohl dělat cviky v posteli. Pár dnů po bouračce, která mi skoro na půl roku vypnula kariéru! Pepa v ní později nesporně sehrál důležitou roli, pomohl mi a necítím vůči němu žádnou zášť. Ale celkově mi s odstupem let z naší spolupráce zůstala spíš hořkost.“

Na badmintonové kurty se Louda naštěstí dokázal vrátit poměrně brzy, další rok na jaře vybojoval bronz na mistrovství republiky. Ale možná už v téhle autonehodě lze najít zárodky vleklých zdravotních potíží se zády, které českému reprezentantovi postupně komplikovaly kariéru. A na podzim 2025 vyústily v nelehké rozhodnutí ukončit profesionální činnost na mezinárodní úrovni. „Tělo dalo najevo, že nejvyšší zátěž už nezvládne.“

Bratři na cestách

Když Jan Louda v dubnu 1999 přišel na svět, doma už pobíhal o čtyři roky starší sourozenec Jirka. Bratři vyrůstali na plzeňské Doubravce a jelikož jejich táta sám hrával badminton, cesta k němu byla pro oba přirozená. Sport a pohyb byly koneckonců všudypřítomné. Manželé Loudovi si totiž brzy po sametové revoluci založili malou cestovní kancelář zaměřenou především na aktivní odpočinek. „Oba fungovali také jako průvodci. Léto jsme tak trávili na kolech a pěší turistikou, zimu na lyžích, na běžkách. Cykloturistikou jsme procestovali kus Evropy. Poslední týden v červnu se často vyráželo do Řecka. Autobus, za ním vlek s bicykly. Dva dny cesta, dva týdny v kempu, na kolech se šplhalo do kopců. Když jsem tam vyrazil po letech s přítelkyní, říkal jsem si, jak jsme to v tom vedru vůbec mohli jako kluci zvládnout. Na fyzičku to byla ideální dovolená,“ usmívá se Louda.

Ani doma nezaháleli. V sedm ráno, ještě před cestou do školy, s ními táta pravidelně vyběhl do parčíku mezi doubravecké paneláky. Skákali přes švihadlo, dali si pár sprintů, vybíhali kopec. Pak ještě schody do bytu, než se nasnídali, navlékli batohy a mazali do školních lavic. S Jirkou vyzkoušeli více sportů. Závodně lyžovali za plzeňský Slavoj, plavali. Ale nejvíce času postupně zabral badminton. Mladší Jan od čtyř let jezdil se starším bráchou a tátou na Bílou Horu, kde trénovali v místním klubu. „Oni byli na kurtu, já se díval z lavičky. Ale protože v tělocvičně bylo více rodičů, začal jsem si s nimi postupně pinkat,“ líčí Louda. Když raketu přirozeně chytil do levé ruky, bylo jasné, že z talentovaného caparta může vyrůst něco zajímavého. „Ale neřekl bych, že leváci mají v badmintonu extrémní výhodu, v tenise je myslím větší. Nicméně můj oblíbený úder je takový sekaný drop křížem. A protože většina badmintonistů jsou praváci, je pro ně složitější dostat se k míčku a bekhendem jej odehrát pod sítí. Takhle jsem získával spoustu bodů.“

Postupně se přidalo bratrské soupeření. Zdravá rivalita mezi oběma fungovala na kurtu i při jiných sportech. Občas došlo na slzy, občas na pošťuchování. Ale to je zároveň posouvalo dál. „Svedli jsme spolu spoustu bitev a některé byly hodně vyhrocené. To ovšem neznamená, že nemáme výborný vztah. Já mám v hlavě hlavně ty hezké momenty, třeba když jsme spolu na turnajích hráli debla a dařilo se nám,“ vypráví mladší z Loudů. Na Bílé Hoře si ho vzala pod patronát zkušená trenérka Květa Dušková, s tátou se dvakrát v týdnu vydali i na plzeňský Slavoj, kde se rovněž hrál badminton. Talent se rozvíjel. Trénoval čtyřikrát v týdnu, k tomu se přidaly i různé regionální kempy, dlouho k tomu všemu Jan držel dvakrát v týdnu také dril v plaveckém bazénu. „Byly samozřejmě chvíle, kdy mě nabitý program štval. Ale nevybavuji si, že bych s badmintonem někdy chtěl seknout. Žádná puberta, rebélie. Bylo to asi dané tím, že jsem měl brzy dobré výsledky, vyhrával a už v mládežnických kategoriích se u nás dostal na vrchol,“ míní Louda.

V té době badmintonu kraloval Číňan Lin Tan, dvojnásobný olympijský vítěz a pětinásobný světový šampion. Mimochodem, také levoruký borec. Později Louda pečlivě sledoval další osobnost, dánskou hvězdu Viktora Axelsena, který je jen o pět let starší. „Pár měsíců před olympiádou v Paříži 2024 jsem s ním mohl týden trénovat v Dubaji. To byl splněný sen, on je fakt skvělý člověk. Ve Francii pak zaslouženě získal své druhé olympijské zlato,“ připomíná.

Louda sám objížděl mezinárodní turnaje se všemi mládežnickými reprezentačními výběry a brzy přišel první medailový úspěch. V Basileji na juniorském mistrovství Evropy do 15 let v roce 2014 vybojovali s Petrem Beranem bronzové medaile ve čtyřhře, ve dvouhře se Plzeňan dostal až do čtvrtfinále. To už dva roky válel za USK Plzeň, kam se přesunul z Bílé Hory. V klubu, kterému šéfuje jeden z průkopníků badmintonu ve městě Martin Červený, se připravoval pod koučem Janem Segečem. Jako hráč tam tehdy působil také výtečný deblista Josef Rubáš. Zároveň už se chystal na trenérskou dráhu a zanedlouho mladík Louda makal pod jeho dohledem.

Tohle spojení trvalo sedm let.

Jsem český šampion

Ten úder snad ani nešlo pokazit. Ondřej Král, jeho velký kamarád a parťák, byl pod tlakem a poslal na opačnou stranu příliš vysoký úder. Jan Louda vyskočil a zasmečoval tvrdě, nechytatelně. Ještě než míček pleskl o zelený kurt, věděl, že poprvé usedne na trůn a v osmnácti letech se stane českým šampionem. Byl únor 2018 a po finále v pražských Štěrboholech z hrdla hlasitě vykřičel radostnou euforii. „Celý turnaj jsme si s Ondrou fandili, ale teď jsme stáli na opačné straně a vyhrát mohl jen jeden. Bylo to pro mě hodně emotivní, stejně jako semifinále, v němž jsem porazil obhájce titulu Milana Ludíka,“ vzpomíná Louda.

To už ho třetím rokem cepoval Josef Rubáš. Vytvořili skupinku sami pro sebe, žádní další hráči. Rubášův perfekcionismus a vysoké nároky posouvaly Loudu výkonnostně výš, zároveň šlo o zvláštní vztah. „Na jednu stranu mi jednoznačně pomohl v cestě vzhůru, trávili jsme spolu spoustu času a jsem vděčný za úsilí, které mi věnoval. Zároveň je Pepa člověk, který není nikdy spokojený, nikdy nemá dost. I v posilovně vyžadoval extrémní dávky, tlačil vás na hranu a někdy i za ní. Byl trenérem 24 hodin denně. Když jsem byl po desáté večer na messengeru, hned přišla zpráva: Dobrou noc. Klidně zavolal v jedenáct, jesli už jsem v posteli. Když mě vezl z turnaje, kde se mi nedařilo, celá cesta byla jeho monologem o badmintonu a o tom, co jsem udělal špatně. Nikdy se nezeptal na osobní věci, něco ve stylu: Tak jak holky, Honzo? Zpětně vím, že to byl vztah na palici, nebyla v něm téměř žádná lidskost, přestože jsme spolu trávili strašně času. Ale nechci, aby to vyznělo proti němu. Pepa byl prostě přesvědčený, že takhle je to správně a on do toho dává všechno, co jako trenér umí. Určitě to nedělal s úmyslem někoho poškodit,“ hodnotí Louda.

Pravda je, že Rubášův dril a nároky na kurtu fungovaly. O dva roky později, v únoru 2020, Louda zářil na českém šampionátu, který se konal doma v Plzni. V hale na Slovanech přehrál ve finále ve dvou setech Adama Mendreka a užíval si atmosféry zaplněného hlediště. To však v jednu chvíli starostlivě ztichlo. Během jedné výměny Louda zakřičel bolestí a sesunul se k zemi. Zatracená záda se poprvé, a zdaleka ne naposledy, pichlavě ozvala. „Zničehonic se úplně zablokovala. Tady všechny mé trable asi odstartovaly. Pak se bez varování v různých časových intervalech vracely. Třeba jsem se měsíc chystal na velký turnaj, žádné potíže a těsně před odjezdem najednou ostrá bolest, kvůli které hrát nešlo. Dlouho to bylo zvládnutelné, ale stav se postupně zhoršoval a bolest se už nikdy úplně neztratila,“ vypráví Louda.

Čím dál více zároveň drhla tréninková kooperace. Ještě před zrodem Národního tréninkového centra v Plzni se Rubášová skupinka rozrostla, přibyli do ní Ondřej Král a Sabina Milová, později Ondřejův bratr Jiří a také Adam Mendrek. „Na jednu stranu bylo dobře, že už to nebyl jen vztah trenér – hráč, bylo nás víc. Ale postupně se atmosféra vyostřovala. Pepa Rubáš se sblížil se Sabinou, dnes už je to jeho manželka. A vztah s námi ostatními skřípal. Když jsme to chtěli řešit, za Pepu, který byl zároveň předsedou Trenérsko metodické komise, se postavil i tehdejší svazový předseda Petr Koukal. Bylo jasné, že takhle dál pokračovat nepůjde,“ popisuje česká jednička. V mládežnickém centru v Praze v té době trénoval nejlepší české juniory jistý Španěl Oscar Martínez. Právě jeho reprezentantační skupina nakonec oslovila. Louda tak začal s ostatními dojíždět do hlavního města, později se stali zaměstnanci pražského Olympu, který hráčům poskytl halu. Martíneze si zčásti platili hráči, zčásti hradil jeho práci svaz. Když se pak hledal nový reprezentační trenér dospělých, volba padla nejprve na kouče z Dánska. Ale nakonec se sami hráči přimluvili, aby do funkce naskočil ambiciózní Španěl. „Spolupráce fungovala opravdu velmi dobře, nakonec z něj kouče udělali a my se znovu přesunuli do plzeňského centra na Krašovské.“

To byl rok 2022, blížily se kvalifikační turnaje před olympijskými hrami v Paříži. A účast zástupců českého badmintonu ve Francii byla hlavním cílem.

Poletím do Paříže!

Najednou se atmosféra úplně proměnila. Trenér Martínez prosazoval týmovost a dobrou náladu. Po tréninku vyrazil s reprezentanty na oběd, na večeři, zajímal se o dění, o osobní životy hráčů. „Má takovou otevřenou španělskou povahu, nebyl to jen trenér, současně i kamarád. V Plzni žil sám, moji rodiče ho proto občas pozvali na sobotní oběd. Když skončil trénink, někdy přišel do haly můj brácha a s Oscarem si spolu zahráli. Po těch letech předtím jsem přesně tohle potřeboval,“ vzpomíná Louda.

Nikdo nemohl tušit, jak nečekaně a za jakých podmínek se později i tyto vazby roztrhají...

Louda piloval svoji hru, každý úder leštil jako drahokam, krůček za krůčkem si vytyčil plán, jak proměnit olympijský sen v realitu. Tvrdá dřina se vyplácela. Hned první kvalifikační turnaj v Mexiku ovládl. „Hrozně mě to uklidnilo. Bylo to vtipné, po prvním kvalifikačním týdnu jsem byl první v redukovaném žebříčku. Získal jsem pocit, že na to fakt mám,“ usmívá se. I na dalších turnajích se umisťoval dobře, body do žebříčku přibývaly. Na mistrovství Evropy, které nabízely o dost výraznější bodový příděl než klasické turnaje, Louda postoupil ze skupiny. Další krok k Paříži. „Pak jsem vyrazil na akce v Kanadě a Americe, na světové turnaje, kde se také rozdávalo hodně bodů.“ I tam uhrál pár kol, v Kanadě si v osmifinále dokonce připsal skalp skvělého Číňana Weng Hong Yanga, kterého vyřídil ve dvou setech. V listopadu 2023 se Louda probojoval do čtvrtfinále Hylo Open, jednoho z největších turnajů v Německu. Porazil tam i Malajce Ng Tze Jonga, v té době třináctého hráče světa. Byl to vlastně starý známý, stejného rivala Louda pokořil o dva roky dříve ve finále Czech Open v Brně. „To byl můj nejlepší výkon, vrchol kariéry. Nejlepší turnaj, cítil jsem radost z každého míčku.“ Další důležité kolo zvládl na akci v Jižní Koreji. I nevyzpytatelná záda držela, pomáhaly speciální cviky, spolupráce se specialisty. Po čtyřech kvalifikačních měsících už Louda tušil, že olympiáda mu neunikne. V redukovaném žebříčku nakonec pětadvacetiletý Louda skončil na pětadvacáté příčce, do Paříže se kvalifikovalo 38 hráčů.

„Vlastně nebyl nějaký konkrétní moment, kdy bych si řekl: Je to tam. Každý týden se zveřejňoval aktuální kvalifikační žebříček, kde jsem se stále pohyboval na postupových místech. To kluci z deblu, Ondra Král s Adamem Mendrekem, se nervovali až do posledního možného termínu,“ připomíná Louda. Až na začátku května, tři měsíce před olympiádou, bylo jasno. A pro český badminton to byla historická chvíle. Účast na olympijských hrách si zajistil hned kvartet hráčů – Jan Louda a Tereza Švábíková ve dvouhře, k tomu debliste Král s Mendrekem, kteří se udrželi na šestnácté, poslední postupové příčce. Nikdy předtím se na vrcholné sportovní akci tolik tuzemských badmintonistů neobjevilo. Osm let předtím, na olympijských hrách v Rio de Janeiru, se v akci představili Petr Koukal a Kristýna Gavnholt. „Krátce po definitivním potvrzení účasti se ale znovu moje záda ozvala, což mě na chvíli vystrašilo. Musel jsem vynechat mistrovství Evropy, rehabilitoval, dával se dohromady. Na konci dubna 2024 jsem se vrátil na mistrovství světa smíšených družstev v Číně. A mohl si naštěstí oddychnout, zdraví i forma byly zpátky,“ říká.

Blížil se vrchol čtyřletého cyklu, do Paříže odlétal Louda v červenci jako 64. hráč světového rankingu.

Dva týdny pod Eifelovkou

Když pár dnů před olympijským turnajem zveřejnili pořadatelé rozlosování tříčlenných skupin, musel se rozesmát. Kromě favorizovaného Loha Keana Yewa ze Singapuru, borce z absolutní světové špičky, měl Louda nastoupit také proti Urielu Canjur Artigemovi. Salvadorskému badmintonistovi, po jehož boku se na hry připravoval a s nímž v Plzni svedl nespočet tréninkových partií. „Náš vztah to rozhodně nepoškodilo, naopak. Los jsme vzali jako srandu, vtípků spíš přibylo. A tréninky pak měly ještě větší grády,“ popisuje plzeňský rodák. Do Paříže přiletěl v úterý 23. července, o pět dnů později se v Adidas Areně, hale postavené v oblasti Porte de la Chapelle speciálně pro olympiádu, postavil k ostré premiéře proti silnému Singapurčanovi, šestnáctému hráči světa. „Mrzí mě, že zápas nebyl víc vyrovnaný,“ hodnotí Louda zpětně porážku 13:21 a 10:21, když soupeře trápil jen v úvodu první sady. V hledišti mu mačkali pěsti rodiče, bratr Jiří, parnérka Renáta, nikdo z rodiny si nechtěl nechat ujít tuhle velkou premiéru. „A já se nechal pohltit tou výjimečnou atmosféru. Věřil jsem, že mě strhne k ještě lepšímu výkonu, místo toho jsem byl spíš trošku zataženej. Přesto to pro mě byl fakt mimořádný zážitek, umocněný přítomností mých nejbližších. Olympiáda je opravdu něco úplně jiného než mistrovství světa či Evropy. Vnímáte, že Česko je jeden tým, že u toho nejste sám. Žijete v olympijské vesnici, vidíte nejlepší sportovce napříč odvětvími, s některými si u oběda popovídáte,“ vzpomíná.

Druhý olympijský souboj nadešel v úterý 30. července. A Louda proti tréninkovému parťákovi přepsal dějiny. Canjuru pokořil 21:12, 21:10 a slavil premiérovou olympijskou výhru českého badmintonisty, zároveň první od vítězství Tomasze Mendreka v Barceloně 1992, ten ovšem tehdy triumfoval ještě v československých barvách. „Byl jsem šťastný, zároveň to byl zvláštní pocit, když zdoláte dobrého kamaráda,“ míní Louda. Potěšilo ho, že pár minut po zápase mu na mobilu cinkla zpráva právě od Tomasze Mendreka, na jehož úspěch navázal. „Napsal mi, že mě vítá v klubu českých vítězů a že to konečně po více než třiceti letech někdo okázal. Pak jsem dělal rozhovor s novináři a v euforii přidal, jak mě těší, že jsem předčil Petra Koukala, který si na třech olympiádách výhru nepřipsal. Zajímavé, že hned druhý den si mě přidal mezi přátele na facebooku,“ směje se plzeňský badmintonista.

V Paříži prožil dva krásné týdny, prošel si město, různá sportoviště. V hlavě už mu běžely myšlenky, že o čtyři roky později v Los Angeles bude chtít na olympijskou premiéru navázat.

Jenže tenhle sen se nesplní...

Kauza Martínez. Proč to trenér udělal?!

Celá záležitost se provalila až rok po olympijských hrách v Paříži. Když pár týdnů před sportovním svátkem badmintonový svaz vydal strohou zprávu, že rozvázal smlouvu s reprezentačnm koučem Oscarem Martínezem, vlastně trochu zapadla, nikdo se tím příliš nezabýval. Až s velkým odstupem bulvární deník Blesk zveřejnil článek, v němž odhalil závážné důvody rozchodu. Pětatřicetiletý Španěl na turnaji US Open v červnu 2024 tajně nainstaloval kamery do pokoje svých svěřenců. Když to hráči odhalili, trenéra okamžitě konfrontovali a informovali svazové vedení. Reakce byla okamžitá. Martínez dostal vyhazov ještě během pobytu v Americe, přitom chvíli předtím prodloužil s českým badmintonem reprezentační kontrakt až do roku 2026.

„Psalo se, že kamery byly i v koupelnách, kde jsme se sprchovali. Ale to je nesmysl,“ nadechne se Louda. On byl tím, kdo nečekaný a těžko pochopitelný trenérův čin odhalil. „Pravda je, že v jednom pokoji ze své postele naaranžoval kameru skrytou pod oblečením tak, aby snímala další část místnosti, kde jsem shodou okolností nocoval i já. Zrovna jsem byl v pokoji sám, Oscar trénoval v hale Terku Švábíkovou, když jsem kameru našel.“ Jen Martínez by mohl zcela osvětlit své chování, což se ovšem nestalo. Louda si okamžitě sbalil své věci a odstěhoval do jiného hotelu, poté informoval kolegy z národního týmu. Přes whats up trenéra kontaktovali a žádali vysvětlení. Marně, další události už pak vzaly rychlý spád. „Snažil se nějak vymlouvat a vysvětlovat, ale nijak přesvědčivě. Netuším, co ho k tomu vedlo, proč to udělal. V Česku byl tři roky sám, asi to pro něj nebylo jednoduché... Nevím. Mrzí mě to, protože do té doby jsme s ním v národním týmu měli výborné vztahy.“ Bylo to zároveň naposledy, co byl Louda s Martínezem v kontaktu. Kouč hned po svém odvolání českou výpravu opustil, tím se tahle kapitola, sportovně úspěšná, ovšem s nezapomenutelnou a těžko pochopitelnou kaňkou, uzavřela.

Ach, ta bolavá záda...

Už to asi nepůjde, záda ti nedají nikdy úplně pokoj. Když tahle slova od lékařky slyšel a odcházel z ordinace, bylo pár dnů před začátkem světového šampionátu 2025 v Paříži. Po roce se chtěl vrátit do olympijského prostředí, připsat další start na velké akci. Na poslední chvíli svoji účast bohužel musel odvolat. A v myšlenkách mu začalo docházet, že se blíží čas rozhodnutí. Vynuceného, nepříjemného.

„Když se ohlédnu, co šlo udělat jinak, napadnou mě velké váhy v posilovně, které jsem zvedal už ve čtrnácti letech. Nebyla v tom žádná velká kontrola, systematika, jak tělu neubližovat. V tu dobu na takové dávky nebylo připravené. Neexistoval odborný dohled nějakého kondičního trenéra či fyzioterapeuta, aby tělo vydrželo vrcholovou zátěž ještě dalších deset, patnáct let,“ uvažuje Louda.

První signál přišel na zmíněném mistrovství České republiky v Plzni. Pak už se bolesti vracely. Někdy s delším, někdy s kratším odstupem. „Chodil jsem na magnetické rezonance. Už tehdy se tam ukazoval lehký náběh na vyhřezlou ploténku, ale nikdo mě neupozornil, že je s tím třeba dlouhodobě pracovat. Pak se stalo pravidlem, že zhruba jednou za půl roku se záda na tři, na čtyři dny zablokovala.“

Díky vazbě na trenéra Martíneze se dostal ke španělskému expertovi na záda, v Česku spolupracoval se specialistkou na SM systém, což jsou stabilizační a mobilizační cviky s pružným gumovým lanem, které zpevňují hluboké svaly a uvolňují páteř. „Je to skvělá paní, která se stará o špičkové sportovce, třeba biatlonistku Markétu Davidovou nebo fotbalistu Tondu Kinského. Ta mi moc pomohla a kariéru prodloužila,“ děkuje Louda.

Jenže s vyššími tréninkovými dávkami se stav postupně zhoršoval. Bolest se navíc stěhovala na různá místa v oblasti zad. „Před mistrovstvím světa 2025 jsem trénoval čtyři týdny intenzivně bez jakýchkoliv potíží. Ale pak se stav v jednom okamžiku, po jednom nečekaném pohybu, změnil. A pokud předtím bolest vystřelovala z beder, tentokrát to bylo z hrudníku, mezi lopatkami,“ popisuje. Postupně se situace dostala do stavu, kdy bolest zůstala prakticky konstantní. Při ranním vstávání, cestě do koupelny, chůzi po ulici...

V říjnu 2025, v šestadvaceti letech, se rozhodl definitivně. „Ahoj přátelé, nadešel čas udělat velké kariérní rozhodnutí,“ vyťukal Louda na sociální sítě. „Vzhledem k dlouhodobým zdravotním komplikacím se zády, které mě v posledních letech provázejí a kvůli kterým nemohu dávat do badmintonu 100 procent, jsem se rozhodl ukončit mezinárodní kariéru. V průběhu roku po olympijských hrách jsem se snažil tento problém vyřešit, neustále myslet pozitivně a pokračovat v tréninku. Bohužel i přes veškerou mojí snahu se zranění stále vracelo a v takovém stavu již není možné konkurovat hráčům na té nejvyšší úrovni, což vždycky bylo mojí největší motivací...“

Dostal spoustu reakcí od kamarádů, spoluhráčů i soupeřů z celého světa. Podpořili ho, přáli štěstí do dalšího života. Na badminton, životní sportovní lásku, ale Louda nezanevřel. Když zdraví dovolí, dál chce hrát na tuzemské úrovni, aktivní plánuje být i v Národním centru v rodné Plzni. „Postupně jsem se s koncem smířil. Dělal jsem maximum, dal do toho extrémní úsili. Ale jsou věci, které ovlivnit nemůžete. Nemohl jsem pravidelně hrát a během jediného roku se ze sedmdesátého místa propadl ve světovém žebříčku až na sto devadesáté. Člověk musí přijmout nevyhnutelné, jsou důležitější věci na světě,“ vykládá.

Štěstí našel jinde. Rok po olympijských hrách v Paříži, během dovolené na břehu italského jezera Lago di Garda, požádal přítelkyni Renátu o ruku. „Po celou dobu, co jsme spolu, mě vždy podporovala. A příběh našich rodin je velice zajímavý. Zjistili jsme, že naši pradědečkové se znali, oba byli veterináři z Klatovska. Když si teď s panem Rokytou povídám o předcích, jsou to krásné debaty a vzpomínky.“

Zároveň Louda dokončuje inženýrské studium v oboru kybernetika na Fakultě aplikovaných věd pod křídly Západočeské univerzity. „Vize mě zatím směřují k oblasti energetiky. Ale uvidíme, co se z toho nakonec pracovně vyvine.“

A kdo ví, třeba sám za pár let vychová dalšího olympijského badmintonistu.