Filip Jícha

Výsledek exhibičního utkání výběru dvou týmů, ve kterých Filip Jícha zažil své nejkrásnější roky a největší úspěchy – THW Kiel a FC Barcelona Lassa – není podstatný. Důležité jsou slzy dojetí a úžasná atmosféra na stadionu, kam se s Filipem přišli pozdravit mj. Thierry Omeyer, Daniel Narcisse, Steffan Lövgren, Kiril Lazarov, Daniel Stephan či Gudjón Valur Sigurdsson…

Házená versus fotbal

Kariéra Filipa Jíchy přitom začala spíš jako z nouze ctnost. Házenkářské hřiště ve Starém Plzenci se – na rozdíl od toho fotbalového – nacházelo nedaleko jeho bydliště, a přestože všichni kamarádi okolo něho hráli fotbal, blízkost hřiště byla klíčová. Navíc Filipův strýc házenou trénoval, a tak se cestou ze školy za ním většinou na hřišti zastavil. Zpočátku ho lákal post brankáře, ale nakonec se přes křídlo dostal až na pozici levé spojky.

„Rozhodně jsem nebyl žádný talent, spíš jsem se venku zajímal o mravence a broučky, než abych se věnoval sportu,“ usmívá se Filip Jícha při vzpomínkách na své začátky. Navíc tady pořád byla parta kamarádů s fotbalovým míčem, a proto přišlo první velké rozhodování. Svoji roli při něm sehrála maminka, která Filipovi jasně řekla, že hraje házenou a obojí najednou dělat nemůže. „Tenkrát jsem si poprvé uvědomil, jak silně je ve mně házená zakořeněná… Tu hru si rozhodně nenechám vzít kvůli tomu, abych si mohl s pár kamarády zahrát fotbal,“ měl jasno Filip Jícha už v mladších žácích. A právě tehdy ho svázalo s házenou silné pouto, které drží oba pevně dodnes.

Do Plzně k trenéru Moulisovi

Na přestupu Filipa Jíchy do Slavie Plzeň měl největší zásluhu jeho třídní učitel, házenkářský trenér a brankář Sváťa Pavelka. Pan učitel mu domluvil přijetí ve Slavii, kde působil legendární kouč Miroslav Moulis. První rok byl pro kluka ze Starého Plzence složitý, nějaký čas se rozkoukával, ale pak si na profesionální přístup zvykl a jeho kariéra nabrala rychlé obrátky. „Byl jsem šťastný, že jsme mohli mít takového trenéra. Byl na nás sice hodně moc přísný, ale na druhou stranu z nás dokázal udělat nejen lepší hráče, ale v tom zvlášť důležitém věku i lepší kluky. A za to jsem mu extrémně vděčný. Jakým způsobem nás vedl, jakým způsobem nás dokázal dát dohromady a jakým způsobem nás připravil na život i profesionální kariéru,“ vyzdvihuje Filip Jícha zásluhy trenéra Moulise.

Tým Slavie Plzeň pod jeho vedením dokázal vyhrát mistrovství republiky mladších dorostenců. Filip Jícha se stal nejlepším střelcem a nejlepším hráčem finálového turnaje, který se shodou okolností hrál na Slávii v Plzni. „Po turnaji přišel trenér Moulis, tak jsem se těšil, jak mě pochválí,“ vybavuje si Filip. „Jenže on mi rozhodně neříkal, že jsem byl dobrý. Naopak. On byl zklamaný, že jsem to odehrál podprůměrně, pod moji úroveň. A jestli si myslím, že je výborné, když mě vyhlásili nejlepším hráčem a stal jsem se nejlepším střelcem, tak on zdůraznil, že si mám hledět své vlastní výkonnostní úrovně a jestli na ni nedosáhnu, tak musím být nespokojený!“ Těmito proslovy trenér Moulis motivoval své svěřence, aby byli vždy ještě o něco lepší.

Filip Jícha si dnes zpětně uvědomuje, že v době, kdy ho ani v těch nejdivočejších snech nenapadlo, že by se mohl jednou dostat do reprezentace, hrát házenou profesionálně a sportem se živit a dokonce se stát nejlepším házenkářem světa, by svoji hvězdnou kariéru bez takové motivace mohl jen těžko nastartovat. „A za to jsem panu Moulisovi obrovsky vděčný,“ konstatuje Filip Jícha.

Start profi kariéry

V kadetech přišla první pozvánka do reprezentace. A shodou okolností ji Filipovi a dalším pěti spoluhráčům z mladšího dorostu předával trenér Moulis. „Nechápu, proč jsi ji dostal právě ty, řekl mi tenkrát pan Moulis,“ vzpomíná dodnes Filip Jícha. „Nikdy jsem se potom na to neptal, ale on rozhodně moc dobře věděl, jakým způsobem na mě má zatlačit.“

Dalším postupným krokem se logicky nabízel přechod do staršího dorostu Kovopetrolu Plzeň. Tréninky byly intenzivnější, zápasy náročnější, soupeři silnější a Filip na sobě začal pozorovat, že umí věci, které ostatní nesvedou. Dokáže na sebe vzít odpovědnost, dokáže rozhodovat utkání. A to ho utvrzovalo v tom, že cestu profesionálního sportovce zvládne.

Dorazila také první nabídka profesionální smlouvy – ze Zubří. „Možnost, že bych hrál profesionálně házenou, znamenala, že bych mohl dělat to, co miluju na té nejvyšší úrovni. A ještě bych za to dostal zaplaceno! Tolik peněz a ten krásný pocit… To je úplně fantastické, to je neuvěřitelné,“ říkal si Filip. Celá transakce ale měla jeden háček. „Nechtěl jsem přestoupit do Zubří, vůbec jsem na to nebyl připravený psychicky. Bylo mi teprve sedmnáct, nedokázal jsem si takovou zásadní změnu představit. Ale pochopil jsem, že dostanu příležitost se v házené prosadit.“

Zůstal tedy v Kovopetrolu, kde měli jasnou vizi a perspektivu a chtěli, aby v jejich dresu Filip ještě alespoň dva až tři roky trénoval a hrál. „Ale na to jsem neměl absolutně trpělivost,“ odmítl Filip Jícha tuhle variantu. „Takže když přišla Dukla Praha, nabídla mi velmi dobrou smlouvu a řekla ´Hele, věříme ti, bude ti osmnáct a chceme, aby z tebe byla naše první levá spojka,´ tak to pro mě bylo přesně to, co jsem chtěl slyšet. Hned jsem věděl, že to udělám, že přestoupím. Navíc jsem si nechal napsat do smlouvy, že už nebudu moci hrát za starší dorost, i když věkově jsem do téhle kategorie ještě pořád patřil. Bylo to pro mě hodně důležité,“ vzpomíná Filip Jícha.

Přestoupil do Dukly a začalo dobrodružství profesionálního hráče.

Víra v sebe sama

První tréninky byly pro sedmnáctiletého kluka hodně náročné, síla je v mužské házené dost odlišná od dorostenecké. Poznal to na vlastní kůži i Filip. „Pamatuju si první fauly v mužích. Zmáčkli mě takovým způsobem, že mi málem rozdrtili plíce. Ale to je úplně normální, protože muži mají proti sobě obrovskou sílu.“ Zároveň s přibývajícími zápasy zjišťoval, v čem musí přidat. Výrazně především v posilovně, pokud chtěl přechod mezi dospělé zvládnout.

A pak mohl začít pomalu naplňovat své postupné cíle. Podařilo se mu dostat do Dukly a získat profesionální smlouvu. Chtěl být nejlepší levou spojkou. Chtěl se prosadit do národního týmu. Chtěl být jedním z nejlepších házenkářů na světě. Ta cesta před ním byla ale ještě hodně dlouhá…

„Vzpomínám, že po první sezóně mezi muži přišla nabídka z Frýdku-Místku. Slibovala na české poměry obrovské peníze. Jel jsem tam na pohovor a dostal jsem za úkol napsat, co bych chtěl v házené dokázat. Uvedl jsem, že bych chtěl být nejlepší házenkář světa, nebo alespoň mezi nejlepšími deseti na světě. Byla to tenkrát absolutní utopie, protože naši nejlepší kluci hráli maximálně druhou ligu v Německu. A napsat takovou drzost, tomu snad nikdo nemohl uvěřit. Ale já byl přesvědčený, že to zkusím svojí vlastní cestou a že to dokážu!“

Mám na to?

Na Mistrovství Evropy ve Švédsku v roce 2002 bylo Filipu Jíchovi teprve dvacet. Přesto rozhodl první, veledůležité utkání s Polskem. Za vyrovnaného stavu vstřelil během posledních deseti minut tři góly a Česko vyhrálo 25:24. „Nikdo se tam do zakončení moc nehrnul. V těchhle momentech jsem absolutně neměl problém vzít tu zodpovědnost na sebe. Tehdy jsem si poprvé na téhle úrovni dokázal, že bych na to mohl mít,“ myslel si Filip.

Jenže druhý den čekal na národní tým další zápas – tentokrát proti pozdějším mistrům Evropy, domácím Švédům, které hnalo dopředu 12 000 diváků. „Před takovou návštěvou jsem hrál poprvé v životě. Byla to pro mladého naivního kluka obrovská zkušenost. Myslel jsem si, že mám dobrou střelu, jenže proti mně stál v bráně Peter Gentzel. Dal jsem asi z deseti střel jediný gól a ještě tak, že Peter míč chytil v klidu do obou rukou, ale nějak záhadně mu to tam propadlo. A to bylo pro mě takové probuzení z toho, jestli na to mám, abych se na takové úrovni opravdu mohl stát jedním z těch nejlepších. Pokud ano, musím začít úplně jinak, musím změnit svůj házenkářský svět. Musím si dovolit úplně jinak přemýšlet a úplně jinak pracovat, nebo to nezvládnu,“ uvědomil si Filip Jícha.

Začal pokukovat po jiném angažmá. Rozhodl se všechno opustit a odejít do nového prostředí, do prostředí, kde to nezná, ale kde se bude moci posunout zase o kousek dál. Byl přesvědčený, že to musí udělat, byť se toho ve skrytu duše bál.

První zahraniční štace byla hodně exotická. Půl roku v Kataru. Pro Filipa házenkářské zklamání, protože v té době se katarská házená teprve rozvíjela. „Na druhou stranu bylo pro mě těch šest měsíců extrémně důležitých. Z kluka, který už sice bydlel v Praze, ale když potřeboval něco vyprat, tak se sbalil a jel raději za maminkou do Plzně, jsem se musel vylíhnout v samostatného člověka a odstřihnout se od domova a od rodičů,“ konstatuje Filip Jícha.

Dostal strašidelný apartmán, který mu naštěstí vyměnili za lepší. Jenže i tak byl v exotické cizině úplně sám, všude byl cítit pronikavý arabský parfém a na Filipa to najednou všechno dopadlo. „Poplakal jsem si, dohonil mě tam ten obrovský stesk po domově, po rodičích, po rodině… Říkal jsem si kámo, teď jsi kývnul na to, že tady zůstaneš, tak si to prostě musíš těch šest měsíců vyžrat. Ale když to člověk jednou zvládne, tak se oklepe a stane se z něj opravdový chlap. A tak jsem byl připravený na další angažmá.“

Přes Švýcarsko do Bundesligy

S pomocí spoluhráče z reprezentace Jana Filipa a jeho agenta sehnal Filip Jícha nabídku na přestup do Švýcarska. Nejdříve se musel naučit jazyk, i když němčinu měl ve škole a základy angličtiny získal v Kataru. Teprve pak se mohl zkusit prosadit ve švýcarské házené. Prostředí bylo fantastické a v novém klubu se potkal s hráči, kteří byli přibližně stejně mladí jako on. Přestože se o Švýcarech říká, že jsou chladní, na českého hráče byli extrémně milí a příjemní a vzali ho mezi sebe. Všechno si vzájemně sedlo, stali se nejen spoluhráči, ale i přáteli a jejich kamarádství trvá dodnes.

„Ta pohoda se odrážela i v mých výkonech. Do Švýcarska jsem doslova vletěl a dokázal jsem v jejich lize dominovat. Ale velmi zajímavé pro mě bylo zjištění, že jsme ve Švýcarsku trénovali mnohonásobně méně, než jsem byl zvyklý třeba z Dukly. Byl jsem zvyklý trénovat každý den dvakrát, jen před zápasem jednou. Neustále dvoufázové tréninky, snad podle hesla, aby sis ty peníze zasloužil,“ usmívá se Filip Jícha. „Když jsi zdravý a mladý, tak to pro tebe může být dobré. Ale když jsem přijel do Švýcarska, tak jsme trénovali pouze jednou denně a ve čtvrtek bylo úplně volno. Najednou jsem měl jenom čtyři tréninky týdně místo osmi nebo devíti, a tak jsem si říkal, no, to bude katastrofa.“

Pustil se tedy do přípravy sám, individuálně. A hlavně se musel naučit trénovat ne kvantitu, ale kvalitu. Což ho posunulo na další úroveň techniky a především výbušnosti. Navázal také úzkou spolupráci s výtečným kondičním trenérem, který poradil nejen v oblasti fyzické přípravy, ale začal Filipa učit i sportovní teorii.

Netrvalo dlouho a na stole se objevila vysněná nabídka z týmů z německé Bundesligy. O Jíchu se zajímaly Kiel a Lemgo. „Tenkrát jsem se rozhodl podle svého vnitřního pocitu odejít do Lemga. Cítil jsem, že mě tam všichni chtějí, že tam na mě čekají. Z Lemga za mnou do Švýcarska jezdil trenér, manažer, generální ředitel a přesvědčovali mě, abych šel k nim. Z Kielu jako velkoklubu se ozval trenér Noka Serdarusič, který mě přesvědčoval, jak moc by mě v týmu chtěl mít. Ale ředitel THW Kiel mě lehce odbyl se slovy, jestli chci u nich jako první Čech hrát – ano nebo ne? A dál se se mnou o tom vůbec nebavil. Proto jsem vybral Lemgo a rozhodl se, že ten největší krok do německé házené udělám.“

Arogantní hvězda nejlepším kamarádem

Přesto měl Filip Jícha při přestupu do Lemga jednu malou, ale zásadní starost. Jak ho ty namyšlené německé hvězdy přijmou? Tyhle obavy se v jeho hlavě vyrojily na začátku roku 2004 na Mistrovství Evropy ve Slovinsku. Bezprostředně po tomto šampionátu se totiž Filip rozhodoval, zda má do Lemga přestoupit. Co se tehdy stalo?

Hráči Lemga tvořili základní osu německého národního týmu, v reprezentaci jich působilo sedm nebo osm. Česká republika se s Německem, které se později stalo mistrem Evropy, utkala. „Pamatuji si, jak jsme nabíhali na palubovku z hráčského tunelu,“ vybavuje si Filip. „Němci byli jednoznačnými favority, obrovské hvězdy světové házené. Vedle mě stál Daniel Stephan, nejlepší házenkář světa. Otočil jsem se něj, a protože německy už jsem něco uměl, říkám mu ´Ahoj!´ A on absolutně nijak nereagoval, jen tak úplně arogantně naznačil ´Co ty mi tady zdravíš?´ To mi zůstalo tak silně v paměti, že jsem si pak říkal, ty jo, mám jít do toho Lemga? Bude tam tenhle hráč, ten tě prostě sežere…“

A jak už to bývá, Daniel Stephan se později stal jedním z nejbližších německých kamarádů Filipa Jíchy. Pravidelně si dodnes telefonují, jezdí spolu na dovolené, navzájem se navštěvují. „Samozřejmě, že jsem mu to potom řekl, jak byl na začátku nepříjemný,“ usmívá se Filip. „Ale na druhou stranu a na jeho obranu je třeba si uvědomit, jak je v Německu házená populární a jak se on jako nejlepší házenkář světa těšil mimořádné publicitě. Asi s tím v té době neuměl moc dobře pracovat, byl spíš uzavřený. To jsem poznal až později, když jsme chodili na večeře a trávili spolu víc času, jak byl uzavřený vůči ostatním lidem. I když je to v srdci skvělý člověk.“

Lemgo a první titul

Filip Jícha tedy přestoupil do Lemga a začal hrát Bundesligu, nejlepší soutěž světa. Hned v první sezóně nastřílel přes 200 gólů a to byl fenomenální výkon, který o rok později zopakoval. Navíc Lemgo vyhrálo Evropský pohár EHF, což byl pro Filipa první titul, který dokázal získat a od vítězství Dukly Praha v Poháru mistrů evropských zemí 1984 také první evropská trofej pro českého házenkáře. „Zisk Evropského poháru byl pro mě jeden z nejúžasnějších pocitů, který jsem s házenou zažil,“ přiznává s odstupem Filip Jícha.

Po konci sezony za ním znovu přijel manažer Kielu, který ho ze Švýcarska lákal stylem chceš nebo nechceš. Ale tentokrát přišel se sklopenou hlavou: „Vím, že když udělám chybu, jsem připravený za to zaplatit. Tenkrát jsem chybu udělal a teď mám novou nabídku. Přestoupíš do Kielu?“

Od té doby, kdy manažer přiznal, že udělal chybu a že je připravený za to zaplatit, Filip Jícha věděl, že chce v Kielu hrát, že chce zkusit v tomhle gigantickém německém velkoklubu uspět.

Probuzení a velká jízda

Do Kielu přišel Filip Jícha mezi absolutně nejlepší hráče světa. První dva, tři týdny se na tréninku vůbec nechytal, běhal jenom tam a zpátky. Z haly jezdil domů úplně zničený, ale pořád věřil, že to zkusí, že to dá, že ze sebe vydá úplně všechno, co v sobě má. A kdyby to nevyšlo, tak se vrátí do Lemga a bude z něj klasický průměrný bundesligový hráč. Ale nevzdal se! Přestože měl vedle sebe taková jména jako Kim Anderson, Nikola Karabatic, Thierry Omeyer, Markus Alm. A šéfoval tomu trenér Zvonimir „Noka“ Sardarusič, stará tvrdá škola. Trenér, který se na hráče jenom podíval, a ten se modlil, jestli něco neprovedl.

„Vzpomínám na jeden zápas na konci přípravy,“ přibližuje trenérovy metody Filip. „Hráli jsme přesilovku a trenér nám přesně říkal, kde máš stát, kam a jakým způsobem máš nabíhat, kdy běžíš tam a kdy tam. Když tenhle přihraje, uděláš tohle, když tenhle naběhne, uděláš tohle. Měl jsem akci a věděl jsem, že se svojí fyzickou schopností dokážu udělat kličku, že jeden proti jednomu vyhraju. Obzvlášť při přesilovce, když budu mít hodně prostoru. A tak jsem obešel protihráče, vystřelil, dal gól a běžel do obrany. Trenér mě zavolal, a říkal pojď sem, pojď ke mně. Přiběhl jsem a povídám dobrý trenére, co? Dal jsem gól. Ale on mě úplně suše zpražil: ´Říkám ti to naposledy, budeš dělat věci tak, jak je chci dělat já, anebo nebudeš vůbec hrát.´ Tehdy jsem si začal uvědomovat, jak je házená taktická. Do té doby jsem byl tím, kdo hrál a dával góly, ale o házené jsem toho moc nevěděl. A to bylo vlastně takové moje obrovské probuzení, abych si dokázal v hlavě všechno spojit – hru i taktiku. A po prozření s panem Moulisem v dorostu to byla druhá fáze mého střetu s realitou.“

Ale pak už to byla jedna velká jízda.

Nejlepší hráč na světě

Kiel dominoval světové házené. Filip Jícha v něm strávil sedm nejlepších let své aktivní kariéry a dosáhl s ním na nejvyšší mety. Vyhrál všechny možné tituly. Ale ani ty se nerodily snadno. Nejprve se přetahoval o místo v sestavě s jedním z top hráčů světa Nikolou Karabatičem. Jejich souboj vyřešil nový trenér Kielu Gislason šalamounsky: Karabatiče posunul do středu hřiště a Filipa nechal na královském postu levé spojky. A nejen Filip, ale celý Kiel na hřišti řádil. „Chtěli jsme se ukázat, chtěli jsme být v každém zápase nejlepší. Chtěli jsme každého soupeře úplně zničit. A dokázali jsme se vyšroubovat úplně k jiným výkonům. Já jsem se najednou probudil ze svého snu a zjistil jsem, že jsem jedním z klíčových hráčů, že patřím mezi nejlepší házenkáře na světě. Začal jsem chápat taktiku, začal jsem nejen střílet, ale i bránit, začalo mi to bavit. Začal jsem dělat věci, které jsem dřív nedělal. V tu chvíli jsem zavřel oči a věděl jsem, že teď z toho musím vyždímat, co nejvíc půjde,“ uvědomuje si Filip.

Kiel byl mimořádně úspěšný. Každý rok získával jednu, dvě, tři trofeje. Vyhrál sedmkrát Bundesligu, jeden ročník dokonce unikátně bez jediné porážky. A splnil Jíchovi jeho největší sen – vyhrát Ligu mistrů.

Podařilo se to ale až na třetí pokus. První dvě finále v Lize mistrů Kiel prohrál. „Byl jsem v těch zápasech opravdu špatný. Tak moc jsem chtěl, až jsem dostal strach, a to mi svázalo ruce. Byla to další velká životní škola. Uvědomil jsem si, že ten pocit už nikdy nechci zažít. Pocit, že jsem nedokázal ze sebe vydat všechno jenom kvůli tomu, že jsem se bál. Protože když se člověk bojí, snadno zakopne a udělá věci špatně. A věděl jsem, že s tím vědomím už nikdy nechci žít. Podívat se do zrcadla a říct, ty ses bál, že prohraješ, a proto ses rozklepal,“ vzpomíná Filip Jícha.

Tohle prozření umožnilo Filipovi další zlepšování, ještě vyšší kvalitu. A s ní i skvělé výsledky a nezapomenutelné zážitky. Třeba když vstřelil jedenáct gólů včetně rozhodujícího před 20 tisíci diváky a porazili ve finále Ligy mistrů Barcelonu. „Tehdy jsem si uvědomil, že patřím mezi absolutně nejlepší hráče na světě. Navíc mě to hrozně moc bavilo. Dostal jsem se na špičkovou úroveň a potřeboval jsem na ní vydržet co nejdéle. Dařilo se mi to nějakých sedm, osm let. Jako hráč jsem dal v Kielu nejvíc gólů v historii.“

V roce 2010 zaznamenal Filip Jícha největší individuální úspěch své kariéry – v prestižní anketě byl vyhlášen nejlepším házenkářem světa. Nepopsatelné pocity radosti, štěstí i slzy dojetí s Filipem prožívali nejen všichni jeho nejbližší, ale i ti, kteří se na jeho kariéře podíleli. Titul přinesl i mimořádnou mediální pozornost a výrazně zvýšil zájem široké veřejnosti o českou házenou. „Stal jsem se tím tak trochu nesmrtelným, do konce života už budu nejlepší házenkář světa. Vydal jsem se na válečnou stezku sportovce, který musí extrémně bojovat. Tím titulem jsem si upevnil takové to chlapské ego, které jsem v sobě určitě měl. A jsem samozřejmě ohromně vděčný všem svým trenérům a lidem kolem sebe, kteří mi dodávali energii a kuráž, abych mohl vystoupit ze své bubliny a přeměnit všechny sny v realitu.“

Barcelona a konec kariéry

Tělo Filipa Jíchy začalo pomalu říkat dost. Ale ještě přišla etapa, která pro něj byla mimořádně důležitá a naplňující. Chtěl sice svoji kariéru dokončit v Kielu a z klubu také nabídku na prodloužení smlouvy dostal, jenže Kiel už v té době neměl finanční prostředky na to, aby udržel celý kádr pohromadě. Do toho se ozvala Barcelona, kde podepsal smlouvu na čtyři roky a přestoupil.

„Dostal jsem se do organizace, která fungovala na absolutně profesionální úrovni. V Německu sice neexistuje klub, který by nebyl profesionální, ale Barcelona je ještě o kus výš. V Barceloně investují nejen do tří hlavních trenérů, ale i do trenéra číslo sedm, osm nebo deset. Každý musí mít, co potřebuje. A tam už jsem házenou opravdu hltal, i když jsem nedokázal být tak dominující. Odehrál jsem dvě sezony a věděl jsem, že už to moje tělo nedává,“ přibližuje Filip začátek konce aktivní kariéry.

Když vypadli z finálového turnaje Ligy mistrů, radil se s doktorem, jestli zvládne ještě jednu sezónu. A doktor mu nastínil, že asi ne…

Cestou z tréninku si uvědomoval, že se definitivně rozhodl a že svoji fantastickou kariéru ukončí. Přijel domů, oznámil to manželce a dětem a druhý den šel tuhle zprávu sdělit trenérovi. Po domluvě s ním ještě nějaký čas trénoval, ale pár dní před začátkem přípravy mu kouč zavolal, aby se přišel rozloučit. „Bylo to pro mě celkem osvobozující, že jsem tu svoji kariéru uzavřel. Za ty dva roky v Barceloně jsem dokázal nasát strašně věcí – jak trenéři připravují mužstvo, jak pracují v tak velké skupině, jak dokáže šéf všechno rozdělovat, jaké má kdo v realizačním týmu úkoly. Bylo to pro mě velmi inspirující, abych se mohl stát trenérem a věnovat se práci, kterou dělám dosud jako trenér v Kielu.“

V Barceloně se navíc celá rodina intenzivně učila španělsky, což je vlastně házenkářský jazyk. „Jsem moc rád, že jsme tuhle etapu prožili, protože Španělsko je absolutní fantazie a určitě zůstala hluboko v našich srdcích,“ vyznává se Filip.

Zpět do Kielu a na lavičku

Po ukončení aktivní kariéry se Filip Jícha vrátil do milovaného Kielu. Stal se z něj asistent trenéra a po jedné sezóně hlavní kouč. Svůj tým dovedl v roce 2020 k vítězství v Lize mistrů a dokázal tak nejprestižnější klubovou soutěž vyhrát jako hráč i jako trenér. Může tedy nejlépe vysvětlit, jak obrovsky odlišné obě pozice jsou.

„Je to nepopsatelný rozdíl. Jako hráč máš všechno připravené. Trénuješ, děláš, co tě baví, lidi ti fandí, tleskají ti a ty se vezeš na takové krásné vlně. Ale jako trenér máš obrovskou zodpovědnost za celý klub, za celou značku, za celou organizaci. Tak, aby byla emočně zdravá. Protože sport obecně, to jsou emoce a tlak veřejnosti. Je důležité ten tlak ustát a skloubit s metami, které máš v klubu nastavené,“ vysvětluje Filip.

Na práci trenéra ho nejvíc baví studovat hru soupeře a vymýšlet taktiku, jaká na něj bude platit. A pak na tréninku vysvětlit plány svým svěřencům, nacvičit je s nimi a v utkání sledovat, jestli a jak fungují. Někdy se to skvěle daří a to je pro trenéra obrovské zadostiučinění. Někdy ovšem také všechno běží správně, ale prostě nejde dát gól, protože třeba skvělý brankář všechny střely chytí. „V tu chvíli sice nemůžeš být spokojený, protože se emočně nevyhrálo, ale víš, že jsi udělal všechno pro to, aby tým uspěl. Máš čisté svědomí. Na druhou stranu můžeš nějakou náhodou vyhrát, ale víš, žes toho soupeře nepřekonal. A pak nemůžeš být spokojený. Naučil jsem se žít tak, abych každý večer, když se podívám do zrcadla, mohl říct, že dneska jsem udělal všechna rozhodnutí, abych klub ochránil a posunul dál. Pro Kiel dýchám jako jeden z nejdůležitějších členů týmů,“ přiznává hrdě Filip Jícha.

Jeho role tak už není pouze při přípravě mužstva, ale snaží se skloubit všechno dohromady s jediným cílem. Aby byl klub zdravý, aby měl naplněný rozpočet, aby zaměstnával hráče, kteří se mu vyplatí. A to je pro něj důležitější, než třeba vyhrávat všechny zápasy. Je to práce, která je nesmírně pestrá a Filipa Jíchu obrovsky baví a naplňuje.

Číslo 39 a přezdívka Pavel

Filip Jícha téměř po celou svoji kariéru nosil na dresu číslo 39. Přitom začínal s devítkou. Jenže při přestupu do Dukly byla devítka obsazená, a tak musel hledat číslo jiné. Nabízelo se 99, ale to nosil legendární hokejista Wayne Gretzky a z úcty k němu si ho v hokejové zemi na záda dát nechtěl. Ale další hokejový hrdina té doby, dokonce z Čech, nosil 39 – Dominik Hašek. Dres s tímhle číslem Filip Jícha oblékl a už si ho nechal.

Zajímavý je i původ přezdívky „Pavel“, kterou dostal po příchodu do Německa. Spoluhráči v Lemgu znali jen dva Čechy, Pavla Nedvěda a Karla Gotta. Když na prvním tréninku při fotbálku dal Filip Jícha dva góly, přezdívka Pavel byla na světě. Ale vydržela jen pár měsíců…

Na konec zpátky do Plzně

S kariérou se Filip Jícha rozloučil v Plzni. Přesto, že za Plzeň odehrál jen jeden jediný ligový zápas. „V Plzni to bylo právě proto, že jsem tady odehrál jen ten jeden zápas. Jsem tady doma a celou kariéru mě to tak trochu mrzelo. A tak mi přišlo docela romantické, abych se sem vrátil. A pak mě zastupovala agentura Sport Invest, která dokázala akci takového formátu uspořádat. Připravovala ji rok a zorganizovala to celé tak, že to mělo standardy absolutní světové třídy. Jsem moji agentuře Sport Invest moc vděčný,“ pochvaluje si Filip Jícha velkolepou rozlučku na plzeňském zimním stadionu.

Ne prkna, ale hala znamená svět

Ve své úžasné kariéře vyhrál Filip Jícha více než 40 titulů. Zpětně si vybavuje okamžiky, kdy se formovala jeho hráčská osobnost. Domluvy trenéra Moulise, prozření u trenéra Sardarusiče, pokažený zápas ve finále Ligy mistrů. Hořké momenty, které ale dokázal zanalyzovat a přeměnit na to, aby se na konci staly sladkými.

„Nejvíc se naučíš, když procitneš a uvědomíš si, kde se můžeš změnit, oddělit, kde můžeš jít jinou cestou. Vždycky jsem bral házenou, že jsem jakoby herec. Ta prkna, co znamenají svět, pro mě není jeviště, ale hala. Nejvíc mě bavilo hrát pro diváky, těšilo mě, když aplaudovali a líbila se jim moje hra a dokázali ji ocenit. To byly nejkrásnější chvíle v mé kariéře. Ta moje cesta se mi moc líbila a nic bych na ní nevracel,“ ohlíží se Filip Jícha.

Házená a sport je jenom hra

Po narození dětí nastala chvíle, kdy Filip zjistil, že život není jenom sport, jenom házená. Že právě ten rodičovský prvek dodá opravdový smysl života a naplní srdce i z druhé strany. Od té doby v důležitých zápasech, v momentech, kdy opravdu o něco šlo, už hrál s pocitem, že sport není v životě tím zásadním. „Říkám všem, nejen svým dětem, že ve sportu musí najít zábavu. Dřina, která je s tím spojená, je musí bavit. Když máš radost ze hry, radost z toho, jak dokážeš chytat míč, jak dokážeš vystřelit, skákat, běhat. Ať děláš jakýkoliv sport, musí to být v první řadě zábava. Nesouhlasím s tím, když někdo vyvíjí tlak na výhru. Pro mě byla házená vždycky zábava. Byl jsem nejúspěšnější na světě právě proto, že mě bavilo, že jsem ji mohl hrát. Házená byla a bude vždycky jenom hra. Hra se má hrát a tak jsem ji hrál. Svým dětem i všem, kteří hrají házenou, říkám: hlavně vás to musí bavit. To je ten nejdůležitější prvek jakéhokoliv sportu.“