Jiří Pelnář

Hlas s úsměvem oznamuje: „Aktuální stav utkání: FC Viktoria Plzeň.“
Stadion odpoví hromovým: „Jedna!“
Hlas se ozve znovu klidným tónem: „AC Sparta Praha.“
Stadion zařve: „Nula!“
Nakonec zazní jemné: „Děkuju!“
Odpověď zní: „Prosím!“

Tenhle dialog zná naprosto přesně každý fanoušek nejen plzeňského, ale i českého fotbalu. Jen málokdo tuší, že k nim z reproduktoru hovoří vítěz Světového poháru, medailista z Mistrovství Evropy sedminásobný mistr ČR a dokonce i mistr Polska v karate Jiří Pelnář.

Základem je disciplína

Karate vybrala Jirkovi maminka, když mu bylo pět let. Zřejmě se inspirovala tím, jak doma v pokojíčku neustále šermoval rukama a nohama a sledoval filmy s Jean-Claude van Dammem a Stevenem Seagalem. Protože starší sestra hrála na klavír a zpívala, chodil malý Jirka také jednu dobu na zpěv, ale nakonec vyhrálo karate. Jako malinkého ho přijal Pavel Bělohlavý do nově otevřené školy bojových umění Narama. První, co se zde děti začaly učit, byla disciplína.

„To je úplně to nejzásadnější, co mi z karate zůstalo do dneška,“ vzpomíná Jiří Pelnář na svoje začátky. „Učili jsme se základní postoje a pohybovou gramotnost, ale tak, aby nás to hlavně bavilo. A učili jsme se poslouchat rozkazy a uznávat autority, mít k nim respekt. Když jsem se chtěl na něco zeptat trenéra, musel jsem se uklonit. Když jsem přicházel do tělocvičny, musel jsem se uklonit. Když jsem odcházel, musel jsem se uklonit. A když jsem dělal brajgl, musel jsem dělat kliky.“

V Naramě zůstal Jiří Pelnář pět let a protože škola nabízela pestrou škálu bojových umění, nezkoušel pouze karate, ale i judo, aikido, chodil na box nebo na kickbox. Hlavním sportem ale k velké radosti rodičů zůstalo karate. Všemožně ho podporovali, vozili na závody a dokonce sehnali i sponzora. „Paní Králová, která měla nějaké trafiky po Plzni, mě v té době sponzorovala tisícovkou měsíčně,“ usmívá se Jiří Pelnář.

První kimono ušila babička

Jiří Pelnář je dodnes přesvědčen, že úcta ke druhému a respekt získaný v bojovém sportu je pro život nejdůležitější, a právě proto by si každé dítě mělo něco podobného vyzkoušet. „Už jenom to, že když jsem měl vyšší technický stupeň, třeba žlutý pásek, a měli jsme si udělat dvojici, tak jsem nešel za tím, kdo měl bílý pásek. On musel přijít za mnou. Ale když jsem chtěl do dvojice s někým, kdo měl zelený nebo fialový pásek, musel jsem já jít za ním. To jsou věci, které se člověk učí jako malé dítě. Učí se mlčet, učí se to, že když trenér řekne deset koleček, tak se běží deset koleček. A když řekne, že se běhá v tichu, tak se prostě běhá v tichu. Karate bylo krásné v tom, že se začínalo krátkou meditací. Uklidnit hlavu a mysl bylo pro mě nepředstavitelné, bylo to hodně těžké. Taková malá vojna, ale ku prospěchu věci a později jsme z toho jenom těžili,“ říká Jiří Pelnář.

Tehdy také získal svoje první kimono. Ušila mu ho babička – z prostěradla! I první bílý pásek byl z prostěradla…

Už od mladších žáčků jezdil Jiří Pelnář na závody. Trenér v něm poznal talent, a tak poměrně brzy začal cvičit sestavy – KATA a trénovat KUMITE, což je boj se soupeřem. Na parketách bez tatami, naboso, bez chráničů holeně a nohou, bez přileb. Už v devíti letech přivezl první medaili z mistrovství republiky a o rok později první titul. Jirka měl určitě talent, ale k tomu dokázal vnímat trenérovy rady a pak je realizovat. K jeho úspěchům odmalička přispěla i disciplína a zároveň ctižádost. Právě ctižádost ho přiměla, aby si na tréninku přidával. Zůstával chvilku v tělocvičně, dal si navíc nějaké sklapovačky a hecoval sám sebe. Když trenér řekl, aby udělali deset člunkových běhů, udělal jich jedenáct. V tělocvičně to nekončilo, trénoval i doma, trénoval za barákem, dostával navíc soukromé lekce. A tak se postupně dostal až do národního týmu!

Z Naramy do Budo Plzeň a do světa

V deseti letech nastal čas velkého rozhodování. Narama šla cestou spíš tradičního karate, ale Jiří Pelnář se chtěl věnovat karate sportovnímu. Jenže v deseti měl v Naramě kamarády a v Budo nikoho – kromě Mirky, dřívější kamarádky z NARAMA – neznal. Ovšem jeho cílem a snem bylo obléknout reprezentační kimono a podvědomě tušil, že k jeho naplnění bude potřebovat kvalitnější přípravu. V té době už v Budo trénovala česká špička, např. mistryně světa Petra Nová. Možnost chodit na tréninky s ní bylo pro Jirku něco neuvěřitelného. Nejdřív nechtěl opustit kamarády v Naramě, ale pak si doma všechno probral s rodiči a nakonec se rozhodl. V deseti letech!

Blanka a Jan Pytlíkovi v Budo Plzeň, to byl pojem. „Pamatuju si, že na prvním tréninku jsem zjistil, že nic neumím. Paní Pytlíková byla a dodnes je skutečně velmi rázná, ale lidsky skvělá. Přesvědčila mě, že jsem sice přišel jako mistr České republiky, ale že mám před sebou ještě dlouhou cestu. A začal tvrdý, ale opravdu tvrdý trénink, který mi dal strašně moc. A od té doby jsem vyhrál dalších šest titulů mistra republiky,“ vybavuje si Jiří Pelnář.

Jenže to nebylo zadarmo. Stála za tím neuvěřitelná dřina, dril. Jiří Pelnář je přesvědčený, že i dnes má spousta dětí sklony k tomu, že když je něco začne bolet, všechno vzdají a zůstanou doma. „Vzpomínám si, jak jsem zvracel po tréninku, jak jsem zvracel i před tréninkem. Ale beru to tak, že to k tomu prostě patří. A mě trénování navíc strašně bavilo!“

Díky karate začal Jirka také hodně cestovat. S rodiči do ciziny jako malý kluk moc nejezdil, a tak se najednou musel učit nové věci. Jak vystačit s kapesným, jak vyjít s přednabitou simkartou, díky které mohl poslat za týden domů tři SMS zprávy, jak se přihlásit v hotelu, jak se chovat na rautové snídani a mnoho dalších samozřejmostí. To všechno sám, bez rodičů, jen s trenéry. Ale jak přibývaly výjezdy, přibývaly i zkušenosti, naučil se soběstačnosti a přicházely také první velké úspěchy.

Lámat chleba se začal, když mu bylo patnáct. Přišel na střední školu a kamarádi, kteří do té doby dělali nějaký sport, najednou chodili na diskotéky, vysedávali na lavičkách. Jenže pro Jirku Pelnáře zůstával hlavní náplní života trénink: „Cítil jsem, že se od nich začínám odtahovat. Ale já měl druhou rodinu v té tělocvičně. A mě strašně bavilo překonávat vlastní limity. Nikdy jsem si nedával cíl udělat sto kliků a hotovo. Ne. Věděl jsem, že když na tréninku umírám po třiceti minutách a najednou vydržím v tom zápřahu hodinu a pak už hodinu a půl, tak jsem si říkal – fajn, tak já vydržím dvě hodiny! A klukům povídám – nejdu s vámi ven, jdu na trénink!“

Splněný sen – reprezentace

Odměnou za veškerou tu námahu byly závody a samozřejmě vítězství. Jenže to nebylo všechno. Jednoho dne přišla vytoužená pozvánka do národního týmu! „Ten dopis mám do dneška schovaný. První pozvání na reprezentační sraz! To bylo pro mě úplně nejvíc, protože najednou jsem dostal státní znak, který jsem si mohl dát na kimono! Byl jsem v širším reprezentačním výběru a měl jsem na prsou znak národního týmu. To bylo splnění dětského snu,“ třese se Jiřímu Pelnářovi hlas i dnes.

Reprezentace znamenala obrovskou změnu. A také věci, které do té doby nepoznal. Třeba mít u svého zápasu kouče, navíc trenéra národního týmu, který sledoval reprezentanty. „Poprvé jsem pocítil nervozitu, dodneška si to pamatuju. Bylo to semifinále mistrovství republiky, a kdo vyhrál titul, zároveň se nominoval na mistrovství Evropy. Trenér přišel, sednul si a začal mě koučovat. Byl jsem hrozně nervózní, ale byla to nervozita, která mě nepoložila, ale nakopla. Bohužel mě nakopla takovým způsobem, že ten zápas jsem sice vyhrál, ale zlomil jsem si při tom ruku. Musel jsem na rentgen a vrátil se se sádrou. Nastoupil jsem do finále na tatami, rozhodčí na mě koukal – já ruku v gypsu!. Takže jsem kontumačně prohrál a tenkrát celá hala skandovala moje jméno a tleskala a bylo to vlastně super. Ale to, že jsem na Evropu nejel, pro mě byla obrovská rána,“ vzpomíná Jiří Pelnář.

Jedno kolo na mistrovství světa – a konec?

Příhoda z mistrovství republiky Jiřího Pelnáře nezlomila, ale naopak nabudila. Začal trénovat ještě intenzivněji a vybudoval si v reprezentaci stabilnější pozici. „Získal jsem také hodně velkou sebedůvěru, byl jsem na tatami tak trochu egoista. Ono je hodně důležité cítit vlastní ego. Karate není týmový sport, člověk je tam sám za sebe a musí se spolehnout jen na sebe. Víra ve vlastní schopnosti a takové to zdravé ego, kdy ne nos, ale brada jde nahoru. To je to, co mě na tatami drželo,“ vybavuje si Jiří Pelnář.

Jako student Sportovní a podnikatelské střední školy mohl využívat výhody individuálního plánu. Ještě zvýšil tréninkové dávky, jezdil na soustředění na Slovensko a s kolegy z reprezentace se navzájem podporovali, připravovali se i mimo oficiální tréninky a šli za svým dalším velkým snem – účastí na mistrovství světa. Sen se sice podařilo naplnit, ale…

„Mistrovství se konalo v nádherné olympijské hale v Marseille, kde se hraje basket. Jel jsem tam jako černý kůň ve své životní formě s tím, že budu minimálně v nejlepší pětce. Ale dostal jsem nasekáno hned v prvním kole. Konec. Hotovo. Všechno to pro mě tenkrát zhaslo. Přijel jsem domů, vzal jsem celých dvanáct let své kariéry, všechny ty medaile, poháry, diplomy, takhle jsem to zahodil a říkám, já už to dělat nebudu. Prostě nebudu,“ rozhodl se Jiří Pelnář v sedmnácti letech poté, co pocítil skutečný pád na dno.

Karate je cesta

Odhodlání skončit vydrželo Jirkovi zhruba měsíc. Byl totálně zlomený, nešel na trénink, nešel do tělocvičny. Ale pak to bylo silnější než on. Karate je cesta. Karate do, do znamená japonsky cesta a ta cesta vede pořád dál. Vede k sebezdokonalování, disciplíně, k sebepoznání prostřednictvím fyzické i mentální praxe, k překonávání překážek i k vyrovnání se s prohrou.

„Zaplať pánbůh, že jsem se hecnul a řekl jsem si, dobře, vlastně tam utrpělo jenom to moje ego, nic jiného. Jenom moje ego vlastně dostalo na zadek. Hlava spadla o kousek níž, ale teď udělám všechno pro to, abych jí zase zvednul nahoru. Začal jsem znovu dřít, začal jsem znovu makat, ještě víc a ještě víc si nakládat a věděl jsem, že jednou to tam prostě bude a že skončím na vrcholu, s medailí z Evropy nebo světa. To byl pro mě cíl. Do té doby jsem vyhrál Světový pohár v Bratislavě i v Belgii, Evropský pohár jsem vyhrál několikrát, ale medaile z mistrovství Evropy nebo světa, to byla pro mě ta cesta,“ usmívá se Jiří Pelnář. Začal znovu dřít a jeho další sen se splnil v roce 2007. Mistrovství Evropy dospělých v Dortmundu a největší životní úspěch. Bronzová medaile!

Jako jeden z mála karatistů v Česku měl Jiří Pelnář postaršení – už jako dorostenec se mohl prát s juniory a jako junior s dospělými. Díky tomu mohl jako junior vyhrávat mistrovství republiky seniorů a i díky těmto zkušenostem na evropském šampionátu uspěl.

A skončil! Skončil na vrcholu, v jednadvaceti letech, s medailí z Evropy. Ale je vůbec možné najednou skončit, když se něčemu věnujete celý život? Tak se po více než roce Jirka zase zastavil v tělocvičně. A hned na prvním tréninku svalová paměť zareagovala přesně tam, kde tenkrát skončila. V tu chvíli si uvědomil, že by to vlastně ještě šlo. Do toho se ozval trenér národního týmu: „Hele Jirko, prý ses vrátil? Nemáš sice žádný pohár, žádné body, nic, ale my ti dáme divokou kartu a přijeď na mistrovství republiky!“

Zaskočený Jiří Pelnář jen zašeptal: „No tak asi bych mohl. Kdy to je?“

„Za měsíc a půl!“

Za tu krátkou dobu dostal na tréninku pořádně do těla. Na mistrovství odjel – a přivezl bronzovou medaili. „Ale byl jsem úplně zničený a přišly ještě větší výčitky, že v tom dál nepokračuju. Byly strašné, sžíraly mě opravdu šíleným způsobem. Musel jsem se rozhodnout a říct jasně – už nikdy víc! A od té doby uteklo možná deset let, a teprve pak jsem se vrátil na trénink. S tím, že už je všechno za mnou a já můžu začít předávat své zkušenosti,“ ukončil Jiří Pelnář definitivně sportovní kariéru.

Uzavřené období s karate

Do tělocvičny se Jiří Pelnář už nevrátil. Zkusil to, ale hned na prvním tréninku zjistil, že je hrozně těžké dělat něco vrcholově a po čase to jen tak udržovat. Chtěl trénovat děti, chtěl mít svůj vlastní sportovní klub. Ale nešlo to. Věděl, že když potřebuje jít do postoje, že ten postoj má mít určité parametry. Ale když ho sám udělat nedokáže, protože ho tam zkrácené svaly zkrátka nepustí, nemůže dětem ukázat, jak to mají udělat ony. Když nevykopne na hlavu, tak jak jim má ukázat, že mají vykopnout ony?

„Navíc se mi ozvala třísla, začalo mě to víc bolet. Nakonec mi doktor řekl, že je tam nějaký problém a ten problém budu muset hned řešit. A tak karate nedělám. Mrzí mě to hrozně moc. Pořád mám v hlavě, že se tam jednou vrátím, ale myslím si, což jsem asi ještě nikdy neřekl nahlas, že se tomu záměrně vyhýbám. Že teď už žiju jiný pracovní život a bojím se toho, že když se vrátím do tělocvičny, tak se mi to všechno zase zpětně vybaví a vybaví se mi i hrozný pocit, že jsem dřív uměl něco, co teď už neumím. Ale bylo to celé krásná epizoda,“ usmívá se Jiří Pelnář a přiznává, jak se sám nevědomky přistihl, že když jeho tříletý syn máchal rukama, nastavil mu dlaně, aby mu do nich bouchal těmi malými pěstičkami. Začal ho opravovat a učit, jak se správně dělá pěstička a jak má stát a uvědomil si, že i to kimono by malému vlastně docela slušelo…

Vnitřně to prostě v sobě Jirka Pelnář pořád má a geny se evidentně nezapřou. Syn chodí a říká – já dělám karate, jako táta a jednou budu mít jako on i ty medaile! Přitom táta je vystavené nikde nemá, má je schované v jedné velké krabici. I s tím kimonem, co mu tenkrát ušila babička z prostěradla…

Jiří Pelnář moderátor

Se závěrem sportovní kariéry se ale musel Jiří Pelnář ohlédnout po nějakém zaměstnání. Roli moderátora si poprvé vyzkoušel na vlastním maturitním plese, kdy se doslova vnutil, že povede dražbu fotbalového dresu. Z dražby se stala půlhodinová oneman show, a tak dostal od jednoho rodiče nabídku na moderování celého maturitního plesu jeho dcery. Přijal ji, a protože i tam se osvědčil, u mikrofonu zůstal. Mezi 93 uchazeči pak uspěl v konkurzu Radia FM Plus a cesta k další kariéře byla otevřená.

„Ten konkurz byl hodně zajímavý,“ vybavuje si Jiří Pelnář. „Nejdříve jsme dostali test ze všeobecných znalostí. Postoupilo nás asi dvacet a pak přišla hlasová zkouška, měl jsem se představit a něco říct, třeba někomu popřát hezký den. Měl jsem absolutní okno a pak jsem si vymyslel, že utekl klokan. Tak říkám ´Pozor, volala nám babička, je právě u Kauflandu a nemůže vrátit vozík, je tam klokan co utekl ze zoo´. Všichni se strašně smáli, ale přijali mě a pak jsem se už jen tři měsíce učil udělat z plzeňského É klasické české Á.“ Jiří Pelnář nakonec prošel v rádiu všemi posty, od vysílání jednou týdně, písniček na přání, víkendů a nocí se propracoval až k vlastní frekvenci – ranní show. Z rádia už to byl jen krůček k moderování společenských, kulturních a především sportovních akcí a právě u sportu se celý pomyslný kruh jakoby uzavřel.

Dokonce se s mikrofonem vrátil i k bojovým sportům. Při moderování galavečera boxu se mezi provazy najednou ocitl v obrovské vlastní vnitřní auře a přesně věděl, co ti kluci, kteří stojí naproti sobě, cítí. Jaký v sobě mají adrenalin a zároveň respekt.

Znovu se státním znakem

Ovšem prvním sportem, který sledoval s mikrofonem, byl plzeňský fotbal. Hned po prvním roce na Viktorce dostal nabídku k národnímu týmu. Oblékl znovu mikinu se státním znakem na prsou a v tu chvíli mu bylo úplně jedno, že není na hřišti, protože se stal opět součástí národního týmu. „Bylo to boží. Tam ta vášeň ve mně ohromně vzplanula. A nemluvím o vášni ke sportu, ale o vášni k tomu, co se děje na stadionu. Občas to tak mám, že přijdu na zápas a na začátku jenom stojím a poslouchám ten šrumec na stadionu, jak to tam všechno začíná žít. Navnímávám atmosféru a to je přesně ten moment, který si moc užívám. Když dáme gól, ano, je to emotivní, ale v tu chvíli musíme být plně soustředění, protože musíme sledovat jedním okem rozhodčího, jestli nemá ruku nahoře, jestli nebude VAR nebo něco podobného a druhým okem sledujeme LED obrazovku, abychom se všichni dohromady sladili,“ přibližuje Jiří Pelnář práci sportovního moderátora.

Brzy na to přišla pozvánka na fotbalové EURO 2016, aby moderoval zápasy českého týmu. To byla výzva! Samozřejmě ji přijal a najednou přicházely další a další nabídky. Nejen utkání reprezentačního fotbalového týmu, ale tenisový Davis Cup, Fed Cup i Billie Jean King Cup, atletický Continental Cup nebo Zlatá tretra a spousta dalších prestižních sportovních akcí. Sám Jiří Pelnář považuje za důležité, že tyhle akce nekomentuje, ale moderuje. Zabezpečuje tedy hlasem úvodní ceremoniály, slavnostní vyhlášení výsledků, vytváří co nejlepší atmosféru, ale především má na starost bleskové rozhovory přímo na ploše. „Je to pro mě obrovská čest! Třeba na Zlaté tretře jsem dělal dvakrát po sobě rozhovor se švédským tyčkařem Duplantisem. A přitom jsem si pro sebe říkal, kámo, vím, jaký to je. Ne skočit světový rekord, ale jaký to je reprezentovat svou zemi. Není nic víc. Dokážu se vžít do toho, jak se ti sportovci cítí. Vždyť jsem sport dělal celý život. Ale paradoxně oni nevědí, že já jsem něco takového také dělal,“ usmívá se Jiří Pelnář.

Emoce s mikrofonem i na tatami

Na sportu Jiřího Pelnáře vždycky nejvíc bavily emoce. A zůstalo mu to dosud. Zdůrazňuje, že karate jako individuální sport a moderování jsou hodně podobné – v obojím se musí spolehnout sám na sebe. „Když stojím s mikrofonem na pódiu, je to stejný pocit, jako když jsem stál sám na tatami. Nikdo ti nepomůže. Musíš důvěřovat vlastním reflexům, musíš se naučit přemýšlet. Karate jsou šachy, musíš myslet jeden, dva tahy dopředu. A i s mikrofonem musíš být dva tahy napřed. Jsi tam od toho, abys ten rozhovor vedl, abys byl vždycky připravený tomu zpovídanému pomoci. Ty jsi za to zodpovědný. Když tam stojíš a máš to okno, máš prostě smůlu. Nikdo ti nijak nepomůže, ty se musíš sám z té bryndy vytáhnout. Je to ohromná zodpovědnost sám k sobě. Musíš si také věřit. Ale aby se špatně nevyložilo slovo sebedůvěra. Sebedůvěra a sebevědomí spolu úzce souvisí, ale tohle je víra sám v sebe. Stejně ve sportu i s mikrofonem.“

S emocemi diváků dokáže skvěle pracovat na stadionu. Při gólu domácích – jak v Plzni, tak v reprezentaci – následuje v úvodu popsaný dialog mezi ním a diváky, který končí moderátorovým „Děkuju,“ a sborovým „Prosím.“

„Góóól Viktóória vymyslel kolega Jirka Poór, já jsem to po něm jen převzal,“ přiznává Jiří Pelnář. „A přidal jsem si tam ´děkuju´ a prosím´. Někteří mi říkali, že lepší je říct jenom ´Díky´, že to má stejný rytmus jako ´Prosím´. Ale já to cítím jinak. Ono totiž do ´Díky´ nedáš tolik emocí, nedáš tam ten úsměv. Když řekneš jenom ´Díky´, je to takový jako ´Hele, díky, jo´. Díky za cokoliv. Ale když tam je ´Děkuju´, tak je to úplně jiné, takové od srdce, emotivní, a to mám rád,“ svěřuje se.

Nejvíc si vážím pokory

V myšlenkách se Jiří Pelnář vrací ke své sportovní kariéře a vzpomíná na brutální školu do života, kterou mu dalo právě karate. Při cvičení kata, což je sestava technik, kterou má závodník přesně naučenou, se musí uklonit a celou sestavu s danou choreografií zacvičit. A v tu chvíli zůstane na tatami sám a všichni se na něj dívají. „Ty jsi sám v sobě, v určitém transu, abys nevnímal okolí. Cvičíš, docvičíš, skončíš, ukloníš se a teprve potom to z tebe spadne a vrátíš se normálně do reality. To je neskutečné, opravdu se dostaneš do úplně jiného světa,“ říká Jiří Pelnář.

Jak karate tak i moderování dává Jirkovi do života především pokoru. Už když chodil jako malý kluk na tréninky, musel být pokorný. Také na závody musel jet s pokorou. Od jakživa, jaksi přirozeně. A když jde dnes na akci jako moderátor, jde s pokorou, necítí se být víc, než je ta akce. Vždycky jsou lidé kolem mnohem důležitější. „Jsem ten, který má ukázat, proč si zaplatili vstupenky, proč oni jsou tak dobří. Pokora k tomu prostě patří. Pak je to i pokora ke svým kolegům a také pokora k práci. Protože kdyby sis myslel, že přerosteš svoji práci, je to už bohužel o tobě. Ale lidé nejdou na tebe, ty jsi jen jejich prostředník. Takže moderování a karate dohromady, to je disciplína a hlavně pokora. Vlastně ani nevím, jestli bych měl takovýhle přístup k moderaci, kdybych za sebou neměl ten sport,“ uzavírá Jiří Pelnář.

Nej zážitek a rada začínajícím

Oblíbená otázka novinářů bývá na nejhezčí sportovní zážitek kariéry. Většina odpovědí vypočítává tituly a medaile, starty na šampionátech, světových pohárech apod. Jiří Pelnář ale s odpovědí chvílí váhá. „Můj největší sportovní zážitek není můj největší úspěch. I když… Můj největší sportovní zážitek je zároveň obrovský úspěch, přestože to není medaile. Můj největší sportovní zážitek byl, když jsem otevřel dopis a zjistil jsem, že jsem povolaný do národního týmu! To je prostě moje sportovní nej, na ten nádherný pocit nikdy nezapomenu.“

A co by Jiří Pelnář poradil začínajícím sportovcům, kteří pokukují po titulech a medailích? „Určitě věřte trenérům. A nezkoušejte překonat někoho jiného nebo jeho úspěch, ale zkuste překonat sami sebe. Já jsem to tak měl. A pořád mám.“