Eva Matějovičová

Přitom obě disciplíny jsou diametrálně rozdílné už na první pohled.

V aerobiku je to tvrdý dril v tělocvičně a poté dynamické vystoupení v halách, při skialpových závodech naopak souboje na lyžích v často drsných podmínkách zasněžených horských svahů. Podle Matějovičové se však oba sporty překvapivě dobře doplňují. „Ze začátku jsem si říkala, že v aerobiku kvůli tomu nebudu ostatním holkám stačit. Opak je ale pravdou. Každý pohyb se počítá. I díky skialpinismu mám dobrou fyzičku, která je u aerobiku také třeba,“ vysvětluje usměvavá brunetka.

Boj o olympiádu

Její nejsilnější skialpovou disciplínou je momentálně sprint.

To závodníci nejprve s nasazenými stoupacími pásy na lyžích vyběhnou zhruba 400 metrů dlouhou trať cik cak po sjezdovce. Následně pásy strhnou, lyže si v depu připnou na batoh a běží vzhůru po schodech, kterých bývá 70 až 80. Pak znovu nasadí lyže a v náročném terénu sjedou mezi brankami do cíle. Nejprve v kvalifikaci a poté už ve vyřazovacích jízdách, čtvrtfinále, semifinále a finále.

„Sprint je krátký, rychlý závod, který trvá pár minut. Je to hodně o koncentraci, hlavně při práci v depu, kde se dá závod i prohrát. A zároveň o schopnosti vydat ze sebe v krátkém čase maximum. Což je v principu docela podobné aerobiku. Tam máte na předvedení sestavy dvě minuty a celou dobu musíte jet naplno,“ říká.

Na skialpech se Matějovičová blýskla už v juniorském věku řadou medailových úspěchů. Je vicemistryní Evropy i světa, vyhrála závody Světového poháru, a výborně si vedla i po přestupu do elitní kategorie žen. Dokonce sahala po účasti v olympijské premiéře sprintu na zimní olympiádě v Itálii. V posledním kvalifikačním závodě v Americe ji ale ve čtvrtfinále zradila technika a olympijský sen se jí s notnou dávkou smůly rozplynul. „Asi patnáct, dvacet metrů po startu čtvrtfinálové jízdy mi spadl pás. Nevím proč, nebyla to moje vina, ale upadl, a i když jsem se ještě snažila, na soupeřky to nestačilo,“ konstatuje.

Ale nezlomilo jí to. Jen krátce po návratu ze zámoří si v Beskydech vybojovala ve sprintu suverénně český titul a jede dál.

Turbulentní rok

Na jaře 2025 složila na výbornou maturitu na Sportovním gymnáziu v Plzni a bez přijímacích zkoušek byla přijata na medicínu. K tomu sbírala úspěchy v aerobiku, aby následně znovu vyrazila s lyžemi trénovat na ledovec. A nedlouho poté se blýskla na aerobikovém mistrovství světa v Praze, kde vybojovala hned dva cenné kovy. V soutěži tříčlenných týmů slavila zisk stříbra a v singlovém závodě získala v nabité světové konkurenci bronz.

„Obou medailí si nesmírně cením. Přece jen jsem se v sezoně soustředila víc na skialpy, na boj o olympiádu a aerobik šel trochu stranou. Oba kovy mi proto udělaly obrovskou radost a moc jsem si to užila. Závodila jsem doma, v hledišti jsem měla rodinu, kamarády, známé a bylo to super,“ vypráví Eva.

V individuálním závodě předčily mladou Češku jen dvě Australanky.

„Říct, v čem byly Australanky lepší než já, to nedokážu. Ony mají trochu jiný projev než my, aerobik v jejich podání je trošku rozdílný, ale uznávám, že obě předvedly výborné výkony. Moc se jim to povedlo,“ připouští Matějovičová.

Jak už bylo řečeno, aerobiková sestava trvá dvě minuty a obsahuje 15 až 18 různě silově náročných prvků, jako jsou třeba kliky na jedné ruce, k tomu flexe, kroky a skoky, a to i do kliků. To vše za hudebního doprovodu. Výkon hodnotí sedm rozhodčích, každý z jiného hlediska, někdo techniku, někdo vazby mezi prvky a další umělecký projev a dojem.

„Aerobik je podobně jako krasobruslení nebo gymnastika hodně o subjektivním hodnocení, zatímco při skialpových závodech je to jasné. Kdo projede první cílem je vítěz,“ podotýká.

Rodinné zázemí

Vztah ke sportu, náročnost sama k sobě, obojí má vrozené.

Její otec Martin Matějovič je uznávaný lékař, internista, ale zároveň nadšený sportovec, který se vedle náročného povolání stíhá věnovat mj. triatlonu, kombinaci plavání, cyklistiky a běhu, nebo právě skialpinismu. Sportovně aktivní je i maminka, rovněž lékařka, a ve skialpinismu se našel i Evy starší sourozenec Filip, také student medicíny.

Není divu, že Eva sportovala od malička a jako malá zkoušela i triatlon v přípravce bronzového olympionika Jana Řehuly.

„Možná by mě triatlon chytil, ale je to časově hodně náročný sport, musíte trénovat tři disciplíny, a já už jsem se v té době věnovala aerobiku. Navíc maminka nebyla ráda, když mě jako maličkou viděla se klepat po plavání venku ve studené vodě. (úsměv) Ale nikdo mně nic nerozmlouval, k ničemu nenutil. Vůbec v rodině mám obrovskou podporu, které si nesmírně vážím. Prostě tak nějak vyplynulo, že jsem zůstala u aerobiku,“ říká.

Inspirací je trenérka

S aerobikem začínala v Plzni, ale v roce 2019 přestoupila do klubu Aerobic Team Praha a pod vedením trenérky Veroniky Buriš pronikla do světové špičky. „Trenérka je pro mě největší motivací. Je inspirativní s ní pracovat, i když tréninky jsou hodně náročné a taky se mi někdy nechce. (úsměv) Ale ona mi vždy dokáže předat svoji energii, radost ze vzájemné spolupráce, vědomí, že jí to se mnou baví,“ zdůrazňuje česká reprezentantka.

Od prvních nácviků k předvedení sestavy na některé z vrcholných akcí vede dlouhá cesta. Nové sestavy, nové choreografie se běžně začínají chystat v listopadu nebo v prosinci. „Ty se potom cvičí celou závodní sezonu, která trvá od března do listopadu. Na nácvik sestavy jsou zhruba čtyři měsíce, než se jde prvně závodit. A pak už se jen piluje provedení, poupraví se kroky, jenže já to mám trochu složitější. (úsměv) Většinou v říjnu odjedu na lyže a zpátky se vracím někdy v dubnu,“ konstatuje Eva Matějovičová.

Má štěstí, že trenérka se jí snaží vyjít vstříc. „Vybere hudbu i dres, postaví mi choreografii na tělo a v hlavě má vše přesně rozmyšlené, takže já se to od ní jenom naučím a pak trénuju,“ vysvětluje. „První nácviky probíhají vždy společně, třeba během jednoho dne probereme choreografii a pak už trénuji na střídačku doma nebo v Praze. Výjimkou byla situace před mistrovstvím republiky, kdy mi trenérka zavolala, že jedna holka z týmového tria si zlomila nohu a jestli bych to za ní nevzala. Byl čtvrtek, šampionát se konal o víkendu a já se musela naučit sestavu z videa během jednoho dnes. Nakonec to docela vyšlo,“ usmívá se Eva.

Brácha jako vzor

To do skialpového dobrodružství se vrhla po vzoru bratra.

„I když mě jako první chytil aerobik, halový sport, tak jsem spíš outdoorový člověk a jsem radši venku v přírodě. Aerobik je pro mě v tomhle výjimkou. Mám to ráda, baví mě, když mám při singlové sestavě závodní plochu pro sebe. Ale možná i tím, že jsme s rodiči trávili hodně času na Šumavě, tak jsem odmala závodně lyžovala. Byla to spíš legrace, ale šlo o dobrou školu. A když začal brácha se skialpy, tak jsem se přidala. Musela jsem přece dělat, co on,“ směje se Eva.

A jestliže zpočátku byl pro ni na prvním místě aerobik, postupně převládlo nadšení pro skialpy.

„Je to o pocitu svobody, o volném pohybu v horách i v místech, kam se každý nedostane. Někam si vyjdete a pak sjíždíte do údolí. Někdy je to i v kombinaci s lezením, protože některé pasáže se třeba chodí s lyžemi na batohu a je třeba je přelézt,“ říká Matějovičová, kterou chytla i závodní forma mladého sportu.

První závodní zkušenosti si připsala na Šumavě někdy ve čtrnácti letech a pár roků nato se už prosadila na mezinárodní scéně.

„Na Evropském olympijském festivalu mládeže 2023 v Itálii jsem ve sprintu vybojovala bronz. Ohromně mě to povzbudilo, následně jsem už naskočila do Světového poháru a mohla jsem se měřit s nejlepšími,“ doplňuje.

Mezi juniorkami byla úspěšná, vyhrávala a zkusila závodit i s ženskou elitou. „Zatím jsem byla nejlíp devátá, ale rozdíl mezi oběma kategoriemi je značný. Přesto jsem se hned ve své první sezoně mezi ženami zamíchala do boje o olympiádu. Ze sprintu se do Itálie kvalifikovalo šest holek ze světového žebříčku. Já se dlouho dělila o šesté až sedmé místo, ale po té smůle v závěru kvalifikace jsem skončila první pod čarou,“ říká úřadující česká šampionka.

Do skialpové premiéry na olympiádě zasáhlo 18 žen a 18 mužů. Kromě sprintu byl na programu individuální závod a štafetový souboj smíšených dvojic. A právě v závodě párů mohou třeba už na příštích olympijských hrách reprezentovat Českou republiku právě sourozenci Matějovičovi.

S bratrem Filipem tvoří Eva sehranou dvojici stmelenou řadou společných startů. Dokonce zvažovali, že by zabojovali o účast na olympiádě právě ve štafetách. „To jsme chtěli, jenže když se kvalifikace rozbíhala, byl brácha, ale i další kluci, kteří by to toho mohli případně jít, nemocní. Takže nám to ujelo a pak už se ten vlak nedal dohnat,“ konstatuje Matějovičová.

V jednom kole

Dál pendluje mezi Plzní, Prahou, milovanou Šumavou, často jezdí i do Alp a za závody po Evropě i do zámoří. Její běžný den bývá nabitý.

„Ráno jdu do školy na sedmou hodinu a pak záleží, co mám zrovna ten den za trénink. Dvakrát týdně jezdím autem z Plzně do Prahy za trenérkou Veronikou Buriš. Jen cesta trvá hodinu a půl. Zbytek týdne cvičím doma. Do toho musím zařazovat ještě tréninky zaměřené na skialpinismus. Víkendy většinou trávím někde na horách, v létě běhám, jezdím na kole a dělám i další aktivity, jako třeba lezení. K tomu přičtěte cestování po závodech a školu, ale nějak se to zvládat dá,“ popisuje nabitý program.

I tak se po úspěšném složení maturity rozhodla pro studium na lékařské fakultě.

Rodiče jí sice vzhledem k značnému sportovnímu vytížení medicínu rozmlouvali, jenže na rady nedala. „Říkali mi, ať si vyberu snazší školu, ale to bych nebyla já, kdybych šla touhle cestou. (smích). Navíc skoro všichni z rodiny jsou lékaři a i mně medicína zajímá. Táta mi často vysvětluje, co se s tělem během sportovního výkonu děje a já bych do toho také ráda pronikla víc,“ říká Eva Matějovičová.

Olympiáda jako sen

Dopředu ji žene motivace zvládat dál na vrcholové úrovni oba sporty i studium.

„Vážím si toho, že se mi daří vše kombinovat. Že to nějak dávám, i když je to zase náročnější. Ve škole si mohu dovolit jen minimum absencí a vůbec je to o něčem jiném. Ale brácha zvládá medicínu i se sportem, tak v tom vidím takový vzor. Ale nemám v hlavě konkrétní výsledky, které bych chtěla dosáhnout. Spíš mě těší, že jsem v obou sportech schopná závodit s nejlepšími na světě. A co z toho vyjde, se uvidí. Pochopitelně třeba účast na olympiádě by byla skvělým vrcholem mého snažení. To je asi sen každého sportovce,“ nezříká se Eva šance jednou reprezentovat svou zemi na olympijských hrách.

Zatím ale neuvažuje, že by se sportu věnovala profesionálně. „Ve sportovním aerobiku, co vím, profesionálky nejsou, ale na skialpové scéně ano. Možná třicet, čtyřicet holek z první světové stovky jede na profesionální bázi a jediné, čemu se věnují, jsou trénink a závody. Navíc jsou často z alpských zemí a neřeší problémy se sněhem. Jenže takové podmínky jsou jen v zahraničních klubech, tak o tom nepřemýšlím. A ani žádná nabídka zatím nepřišla,“ pousměje se mladá závodnice.

Volného času ji příliš nezbývá. Když ho náhodou má, zahraje si ráda na klavír nebo relaxuje při zpracování videí, které natáčí při různých příležitostech, jako jsou soustředění a podobně. „To mě baví, ale teď na to moc času nemám, protože většinu mi ho sebere učení,“ přiznává.

Přesto do jejího života patří i osobní vztahy a vůbec běžné starosti mladé ženy. „Mám spoustu kamarádů, i když teď se tolik nevídám s bývalými spolužáky z gymplu, protože jsme se rozutekli každý někam jinam. Ale s pár holkama udržujeme kontakt a třeba v létě podnikáme různé akce, jako třeba přechody hor. Přešli jsme takhle Šumavu i Krušné hory,“ uzavírá povídání Eva Matějovičová.